Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
31. neděle v mezidobí C / Ježíš – přítel zkorumpovaných (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
30.10.2010 19:13:52

1. čtení
Mdr 11,22-12,2

22Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem. 23Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. 24Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. 25Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? 26Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, 12,1neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem. 2Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.

Tento úryvek je výjimečný: nikde jinde ve SZ není vyjádřena tak silně a zřetelně myšlenka o Božím milosrdenství ke všem lidem, přesněji o Boží všemohoucnosti projevené milosrdenstvím. Tuto myšlenku nádherně vyjádřila liturgie takto: „Bože, ty ukazuješ svou všemohoucnost nejvíce tím, že se smilováváš a odpouštíš“ (vstupní modlitba 26. neděle v mezidobí).
Dnešní pasáž následuje po líčení o nespravedlnosti a modlářství Egypťanů: i vůči nim se Bůh zachoval milosrdně a nepotrestal je podle velikosti jejich provinění. Bůh totiž nemůže nemilovat to, co stvořil: proto odpouští a trpělivě snáší „bloudění“.
Trochu temná je věta „ve všem je totiž nepomíjející duch“: to označuje buď Moudrost jakožto Boží imanenci (Mdr 1,7; 7,24; 8,1) nebo dech života vdechnutý Bohem (Gen 2,7; Mdr 15,11). Toto pojetí Boží imanence nebylo nové v alexandrijském prostředí (zde vznikla kniha Moudrosti asi kolem r. 30 před Kr.), kde stoická filozofie znala Boha jako duši světa, jako ducha všepronikajícího: autor umí integrovat tehdejší filozofické proudy s tradiční biblickou naukou.

Mezizpěv
Žl 144

Odpověď: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi,
budu velebit tvé jméno po všechny věky.
Každý den tě budu velebit
a chválit tvé jméno po všechny věky.

Milosrdný a milostivý je Hospodin,
shovívavý a plný lásky.
Dobrotivý je Hospodin ke všem
a soucit má se všemi svými tvory.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla
a tvoji zbožní ať tě velebí!
Ať vypravují o slávě tvého království,
ať mluví o tvé síle.

Věrný je Hospodin ve všech svých slibech
a svatý ve všech svých činech.
Hospodin podpírá všechny, kdo klesají,
a pozvedá všechny sklíčené.

2. čtení
2 Sol 1,11-2,2

Bratři!
11Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. 12Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista. 2,1Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: 2nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.

Soluňané očekávali příchod Páně příliš brzo a to vedlo k určitým nepokojům a zmatkům: myšlenka na příchod Páně však nemá vést k zahálce (3,6-12) nebo k panice (2,1-2), ale k životu plně prožitému pro Pána. Pavel proto nasměrovává pozornost k „obyčejným záležitostem“ prožívaným neobyčejným způsobem, totiž v moci Boží, ve víře a v činné lásce (1,11). Takový styl života je nejlepší přípravou na slavný Kristův advent a je důstojnou oslavou jeho jména (1,12) neboli vyzařováním jeho slávy: Kristova sláva se v životě věřících zviditelňuje již teď, aby se „v ten den“ ukázala naplno.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna; každý, kdo v něho věří, má věčný život. Aleluja.

Evangelium
Lk 19,1-10

1Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. 2Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. 3Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. 4Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho uviděl, protože tudy měl procházet. 5Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ 6On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. 7Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ 8Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ 9Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. 10Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“

Tato příhoda je odpovědí na otázku, zda může být bohatý člověk spasen (Lk 18,18-30): u Boha je to možné, proto Kristus může zachránit i takového člověka. Zacheus je protikladem „bohatého mladíka“, který se nechtěl rozloučit se svým majetkem (Lk 18,18-23).
Některé motivy jsou společné s kapitolou 15: Ježíš jí s hříšníky, vyvolává reptání přítomných, je tu téma radosti a hledání ztraceného. Je možné sledovat i určitý posun mezi 15. kapitolou a dnešním úryvkem: Ježíš nejen že stoluje s celníky, dokonce „zve“ sebe sama („Ježíš jako host“ je častým motivem Lukášova evangelia); nereptají jen farizeové a učitelé zákona, ale všichni přítomní; Ježíš neodpovídá pouze obrazně v podobenstvích, ale přímo (18,10).
Základní rysy dnešního vyprávění se objevují už v perikopě o celníku Levi (Lk 5,27-32). Podobnost je velmi zřetelná a oba příběhy, právě na začátku a na konci Ježíšova veřejného působení, udávají základní tón Ježíšova poslání: on přišel hledat a zachránit to, co zahynulo. Především pátý a šestý verš obsahují slova typická pro Lukášovu teologii o „mesiánské době spásy“, slova objevující se už v „evangeliu o Ježíšově dětství“ (vánoční evangelia): „spěch“ (1,39; 2,16), „dnes“ (2,11; 4,21; jeho ekvivalent je slovo „nyní“ v Pavlově teologii), „musím“ (2,49), „zůstat“ (1,59), radost (1,14; 2,10).
Příběh o Zacheovi má několik styčných bodů s předcházejícím příběhem o slepci (18,35-43):
- místem konání je Jericho, 30 km od Jeruzaléma
- Ježíš se nenechává ovlivňovat davem, dokonce jde proti jeho představám (lidé chtějí zabránit, aby se setkal se slepcem: 18,39; reptají, že přichází jako host k hříšníkovi: 19,7)
- Ježíš se prokazuje jako ten, který přináší spásu už teď: on totiž přišel hledat a zachránit to, co zahynulo (18,10)
- setkání s Kristem přináší „nový styl života“: uzdravený slepec může nyní následovat Ježíše, Zacheus začíná vnímat své bližní, především chudé; je nápadná rozdílná reakce těchto dvou postav: zatímco slepec „následuje“ Krista i fyzicky, Zacheus „zůstává“ ve svém městě a právě tam „následuje Krista“ svým životem.

K hlubšímu porozumění textu

1-2 Ježíš stále směřuje do Jeruzaléma, kde ho čeká dovršení jeho poslání. Cestou vejde do Jericha, kde působil jako vrchní celník Zacheus (hebr. zakkaj znamená čistý, nevinný). Označení „vrchní celník“ dává jednoznačně vytušit, že se jedná o velkého hříšníka: nejen že kolaboroval s cizí státní mocí (zradil tedy svůj národ a nechal se zkorumpovat cizí mocí), ale dokonce okrádal druhé (výběrčí daní tehdy vybírali víc, než bylo stanoveno – to potvrzují i samotná Zacheova slova: jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně). Byl to tedy hříšník par excellence: takový jedinec těžko může být považován za „kandidáta spásy“!

3-4 Tento vrchní celník má touhu vidět Ježíše; přestože je mocný a má určité postavení, v této situaci je neschopný se „prosadit“ přes dav: je jednoznačným outsiderem, který v očích druhých není malý jen svojí postavou. Z toho důvodu musí vylézt na strom (on jako bohatý celník, jaké ztrapnění!), aby navázal anonymní kontakt s Ježíšem.

5 Najednou se mění „scénář“: Ježíš se ujme iniciativy, prolomí anonymitu a obrací se na Zachea, osloví ho jménem, aby s ním navázal osobní kontakt. Lidská svoboda (hledání Zachea) se tak skloubí s Kristovým darem („dnes musím zůstat v tvém domě“). Ježíš „nemůže nejít“ k Zacheovi, protože přišel hledat: „musí“ hledat to, co je ztracené (Ez 34,11-16). Kristus zná člověka jménem, zná jeho život a ví o jeho potřebách: ví, že Zacheus ho „potřebuje“, proto se sám pozve k němu na návštěvu. Tento celník už přestává být outsiderem!

6-7 Zacheus odpovídá hned, a to kladně: využívá nabízené šance. V setkání s Pánem zakouší už teď radost ze spásy. Je nápadné, že pouhý Kristův zájem o Zachea, zájem o něho jako o člověka vyvolá radikální obrat: rozdání majetku chudým, „zadostiučinění“ ošizeným (to prozrazuje upřímnost jeho obrácení). Kristus mu přitom nevytkl jeho hříchy ani mu nedal žádné konkrétní pokyny: jeho pouhá přítomnost stačila, aby vyvolala tak radikální změnu!

8-10 Zacheus vlastně slíbí zadostiučinit ještě radikálnějším způsobem, než jak vyžaduje Zákon (pětinu majetku chudým, ošizeným se měl vrátit ukradený majetek + pětina: Lev 5,20n). Kristův dar uschopňuje člověka k překonání „minimalismu“ Zákona. Přítomní nejsou schopni pochopit tento Ježíšův počin, proto ho kritizují: přijmout pozvání od toho, který zbohatl nepoctivým způsobem, bylo považováno za spoluúčast na jeho hříších, proto se vůči těm lidem praktikoval ostrakismus (separace) vyjadřující pohrdání. Ježíš je ale silnější než hřích, proto si může dovolit mít společenství s hříšníkem: on tím není znečištěn, Zacheus je však očištěn! Tento ztracený syn Abrahámův se stal nalezeným synem: nyní je doopravdy potomkem Abrahámovým, který má účast na Kristově požehnání (srv. Gal 3,9).




Společné rysy prvního čtení a evangelia
Postoj milosrdenství a trpělivosti vůči hříšníkovi.





K úvaze

Ježíš s lidskou tváří neboli Bůh s lidskou tváří: právě takový se nám ukazuje v dnešním evangeliu. Kristus, který se zajímá především o člověka, chce „přebývat“ s ním: nezajímá ho především jeho morální profil, ale jeho „tvář“, jeho jméno. A tato touha „přebývat“ s ním je tak velká, že Ježíš nejen navazuje kontakt s ním jako první, oslovuje ho jménem, ale dokonce sebe sama „zve“ na návštěvu. Tak velká je jeho touha! Kristus nepřijde k ztroskotanému Zacheovi s výtkou, s odsouzením, s pranýřováním. Nepřijde s karabáčem či bičem odsouzení, ale s jemností a taktem. Začíná velmi prostě a lidsky: chce přijít k němu na návštěvu, prostě být s ním. A tímto krokem vyvolá reptání kolemstojících: on se však nebojí kritiky, ztráty popularity, odsuzování ze strany nechápajících a úzkoprsých. Tito se obávali, že se Ježíš tímto způsobem staví na stranu hříchu, když se zkompromituje se zkompromitovaným. Ježíš však ukáže, že jeho snížení se k hříšníkovi přináší ovoce: hříšník přijímá spásu, mění svůj život. Ježíšův kreativní přístup k hříšníku, a ne strnulý přístup „spravedlivého“ zástupu, má moc proměnit lidský úděl. Je to zkrátka přístup kreativní, tvůrčí, protože tvoří něco nového, nový lidský život, novou tvář.
Tento bláznivý Kristův přístup neskončil před 2000 lety, neskončil Zacheem: pokračuje dodnes. Právě eucharistická hostina je novým zpřítomněním jeho hostiny s hříšníky, se zkompromitovanými lidmi jako jsme my, kteří nemají třeba odvahu přiznat své kompromisy s hříchem. Tentýž Ježíš je přítomný při slavení Eucharistie: Ježíš, který nás zná jménem, zná náš život, naše selhání a neúspěchy, třebas „natřené na růžovo“ jinými životními úspěchy (kariérou, bohatstvím – však podobně byl na tom „bohatý a úspěšný“ Zacheus). Tento muž z Nazareta vidí naše slabé touhy setkat se s ním a vychází nám vstříc: oslovuje nás jménem, navazuje s námi osobní vztah, vidí nás v anonymním davu v kostele (ale i ve světě!). Bez jeho oslovení bychom nebyli schopni se mu přiblížit, zůstali bychom pouze „schovaní“ v davu. Ježíš, stejný jako tehdy, se „snižuje“ k nám v Eucharistii, skrze kterou k nám chce „přijít na návštěvu“ a zůstat v našem domě. Je to stejný Kristus, který se doprošuje, abychom mu otevřeli dveře svého „domu“ a přijali ho. Bůh se snižuje k člověku, čistý k hříšnému, silný k slabému!

Zacheus „pochopil“ a zareagoval správně: přijal Krista. My často nemáme jeho odvahu, ale spíš zdrženlivý postoj davu: Kristus přece nemůže přijít k hříšníku! Nemůže přijít ke mně, nemohu ho pustit do svého „nepořádku“, do svého harampádí. Tyto námitky možná neformulujeme tak výslovně, ale ve skutečnosti jsou v nás a nedovolují pustit Krista „k tělu“, k srdci. A kromě toho pustit Krista do svého domu je nebezpečné: mohlo by se stát něco nepředvídatelného, netušený zvrat, jako v Zacheově případě A toho se bojíme: opustit svoje jistoty, svůj majetek, svůj zaběhaný a „fungující“ životní styl. Je přece lepší stát na straně většiny, na straně anonymního davu: je lepší zůstat stranou a „uchovat“ si své jistoty. Anebo?

K reflexi

1. V prvním čtení máme vlastně modlitbu… tak si ji přečti pomalu jako modlitbu… a připojuj svou vlastní prosbu inspirovanou těmi slovy.
2. Jak oslavit Krista… podle Pavla? (Viz druhé čtení). Konkretizuj ta Pavlova slova!
3. Jaký je můj skutečný postoj ke Kristu: postoj Zachea nebo davu? Postoj ochoty a otevřenosti, nebo zdrženlivosti, strachu a pouhého „rozumování“?
4. Kam až pouštím Krista: do celého „svého domu“? Anebo jen do některé části, krásně vyzdobené a upravené? Pouštím ho i do „sklepa“?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“