Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
2. neděle v mezidobí / Kristus - Beránek a dárce Ducha (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
17.01.2008 12:49:53

1. čtení Iz 49,3.5-6

3Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou." 5Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou. 6Řekl mi (tedy): "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."

Uvedené verše jsou součástí tzv. druhé písně o Služebníku (Iz 49,1-6; konec VI. st. před Kristem). Tato píseň má dvě části: 1) ve verších 1-4 je reflexe o minulosti, 2) v 5-6 je řeč o přítomnosti a budoucnosti, přesněji se mluví o novém úkolu Služebníka.

V době, kdy se vyhnanci chystají k návratu do vlasti, Bůh představuje svého Služebníka, který má být nástrojem k zjevení Boží slávy, tj. Boží mocné přítomnosti uprostřed Izraele (Iz 44,23).

Prorok je nejprve ujištěn "ty jsi můj Služebník", podobně jako v Iz 41,8.9. Pak dostává úkol: přivést (vrátit zpátky) k smlouvě s Hospodinem celý izraelský národ. K tomuto úkolu byl určen od matčina lůna (Iz 44,2; 45,24; 49,1). Jeho poslání je nejprve omezeno na lid Izraele, aby se pak rozšířilo "ke všem národům" (viz Iz 42,6-7: "Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě"). Světlo je podstatou práva a spravedlnosti, znamená "osvobození, pomoc, spásu", jak je jasně vyjádřeno v Iz 51,4-5: "Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži".

Výše uvedená slova o Služebníku se nenaplnila v 6. st., ale až později: Kristovým příchodem.


Mezizpěv Žl 39

Odpověď: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Pevně jsem doufal v Hospodina,
on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání.
Novou píseň vložil mi do úst,
chvalozpěv našemu Bohu.

V obětních darech si nelibuješ, Bože,
zato jsi mi otevřel uši.
Celopaly a smírné oběti nežádáš,
tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.

Ve svitku knihy je o mně psáno:
Rád splním tvou vůli, můj Bože,
tvůj zákon je v mém nitru."

Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění,
svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!

2. čtení 1 Kor 1,1-3

1Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes 2členům církevní obce Boží v Korintě, kte ří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. 3Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

Skoro všechny dopisy v řecko-římském světě začínají pozdravem s třemi částmi: jméno odesílatele a adresáta, pozdrav. Často pak následuje poděkování a (nebo) modlitba k bohům za zdraví adresáta (1 Sol 1,2-5; Fil 1,3-11; 3 Jan 2). Pavel respektuje tento "standard", avšak jej pokřesťanšťuje.

Hned na začátku se po "odesílateli" ("Pavel") objevuje "vsuvka" ("z Boží vůle…"), která není nepodstatná: Korinťané totiž zpochybňovali Pavlovu autoritu (4,1-4; 9,1-23; podobný problém v Gal). Na rozdíl od 1 Kor taková "vsuvka" chybí v 1 a 2 Sol, Fil, Flm: tyto obce neuváděli v pochyb Pavlovu apoštolskou pravomoc.

Výraz "apoštol Ježíše Krista" se má chápat jako genitiv "původu": Pavlova apoštolská služba pochází od Krista.

Dopis je určen obci "Boží", tj. patřící Bohu (srv. 3,9): obec tedy nepatří Pavlovi či Apollovi, jak někteří mylně tvrdili (1,12). Ani označení "posvěceni" a "povoláni do stavu svatých" nejsou náhodná: Pavel připomíná Korinťanům jejich původní poslání, které bylo bohužel zastřené vážnými hříchy a kompromisy.

V. 2 - "… a všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista": tím se Pavel trochu staví proti tendenci některých věřících "prošlapat si vlastní cestu" nezávisle na něm a na dalších církvích (4,17; 11,16; 14,33). Křesťané v Korintu nejsou odděleni od jiných věřících.

Verš 3 je nádhernou ukázkou pokřesťanštění běžného pozdravu "chairein" ("pozdrav"): Pavel jej pozměňuje na "charis" - milost, dar zdarma daný. K tomu přidává obvyklé židovské šálóm - pokoj: označení řádnosti a řádu celého života, harmonie, někdy toto slovo znamená přibližně totéž co "spása". V jistém smyslu jsou oba pojmy (milost a pokoj) souhrnem evangelia.


Zpěv před evangeliem

Aleluja. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Aleluja.

Evangelium Jan 1,29-34

29Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! 30To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' 31Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu." 32A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. 33Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.' 34A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."

Den poté, co Jan Křtitel vydal svědectví (1,19-28), dojde k jeho setkání tváří v tvář s Ježíšem (1,29-34). Evangelní perikopa může být rozdělena na 1,29-31 (Ježíš jako Beránek Boží; Ježíš jako ten, který existoval už dříve) a 1,32-34 (Ježíš jako nositel Ducha a vyvolený Boží).

Velkou diskusi mezi exegety vyvolalo označení "Beránek Boží". Existují stejně pádné argumenty pro dvě možná vysvětlení, která mohou platit zároveň: "Beránek velikonoční" (evangelista chápe Kristovu oběť jako "velikonoční", viz např. 19,36 a Ex 12,46), nebo Beránek jakožto "trpící Služebník" (Iz 53), který bere na sebe hříchy mnohých (Iz 53,4.12).

V. 30 - Téma Ježíšovy preexistence se vyskytuje už v prologu (1,1-18), v 8,58 a 17,5.

Verš 31 ukazuje smysl Janova křtu: zjevit Krista (tento křest tedy nepřináší odpuštění - jen Beránek Boží snímá hříchy). Při křtu Duch sestoupil a zůstal na Kristu (sloveso zůstat je velmi časté ve čtvrtém evangeliu): od něj bude dál vylit po Kristově smrti a vzkříšení (3,5.34; 7,38-39). Zvláštností Janova evangelia je to, že Boží svědectví o Kristu nepříchází přímo z nebe, ale skrze Jana Křtitele (viz i 5,33-35). Ve shodě se synoptiky (Mt, Mk a Lk) i Jan chápe "sestoupení a spočinutí Ducha" jako znamení, že Ježíš je Mesiášem a Božím Služebníkem: v Iz 11,2 se píše, že Duch sestoupí na ratolest z Jesseova kořene (tj. na krále z Davidova rodu) a v Iz 42,1 Hospodin vkládá Ducha na svého Služebníka (jak jsme viděli, v našem evangelním úryvku je přítomné izajášovské téma "Služebník - Beránek"). Kristus snímá hřích světa tím, že křtí Duchem svatým. V tomto mesiánském - kristologickém smyslu lze chápat i titul "Syn Boží", který v ústech Jana Křtitele označuje sice jen Mesiáše (podle mesiánského Ž 2,7), nicméně v kontextu celého evangelia vyjadřuje Ježíšovo božské synovství.


K úvaze

Evangelium této neděle navazuje na událost Křtu Páně, kterou jsme slavili před týdnem. Společným tématem je opět Kristovo "zjevení", tentokrát ne skrze Otcův hlas, ale skrze svědectví člověka, Jana Křtitele. Na rozdíl od předešlé neděle, toto "zjevení" není už centrem pozornosti samo o sobě, ale "soteriologicky" čili v jeho spásném významu: Kristus přijímá Ducha, aby jej mohl dávat nám. Ježíš je tedy představen jako nositel a dárce Ducha. Zároveň je označen jako Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Nemusíme vidět tyto dvě "funkce" odděleně: on snímá hřích světa právě tím, že dává Ducha. To první jde ruku v ruce s druhým. Duch je tou očišťující vodou, která odplavuje nečistotu hříchu. Duch je tím ohněm spalujícím plevu "prázdného způsobu života" (1 Pt 1,18).

Dnešní perikopa nám tedy ukazuje dvojjedinou Ježíšovu spasitelnou úlohu: negativní (čili "co odnímá" - hřích) a pozitivní (čili "co dává" - Ducha neboli božský život). Ježíš neodnímá hřích tak, že by zanechal volné místo, prázdno: on vkládá do očištěné nádoby srdce nový obsah, nový život. Kristus je ten, který uklízí a vyčišťuje náš dům: nenechává jej však zet prázdnotou, ale zdobí okrasnými předměty.

Označení "Beránek Boží" je nám důvěrně známé ze slavení eucharistie. A asi běžně vnímáme Krista jako toho, který nás zprošťuje hříchů. Méně často ho však vidíme jako dárce Ducha, lépe řečeno jako toho, který odpouští hřích tím, že dává Ducha. Jeho odpuštění totiž není pouhým "smazáním" (jako kdybychom něco smazali obyčejnou gumou), ale je novým tvůrčím činem, protože je v moci životodárného Ducha. Jinými slovy každé odpuštění je velkou událostí, je novým znovuzrozením, "malým křtem". Takovým "křtem" odkládáme starý život (hřích) a přijímáme nový (Ducha).

A pokud je pro nás samozřejmé považovat Krista za "Beránka Božího", tento týden můžeme udělat nový krok a začít ho vidět (zároveň) jako "dárce Ducha": on je Beránkem, protože je dárcem Ducha. Kdykoli budu k němu přistupovat s prosbou za odpuštění, mohu si vzpomenout, že on odpouští a vkládá do mě novou energii, novou božskou kvalitu: bere mi "starý, dekadentní život" a dává mi život "tryskající jako pramen vody". S Kristem mohu i já činit stále znovu zkušenost, že můj život se obnovuje jako mládí orla. Svým Duchem on dává "zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému" (Iz 40,29). Ti, kdo mají odvahu odkládat před Kristem "to staré" a přijímat jeho Ducha, "nabývají nové síly, vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení" (srv. Iz 40,31).

K reflexi

1. Prožil jsem aspoň někdy, že Kristovo odpuštění je zároveň "oživením", darováním Ducha?
2. Kým je pro mě "Kristus - Beránek Boží"?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“