1. čtení Iz 42,1-4.6-7

1Toto praví Hospodin: Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. 2Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. 3Nalomenou třtinu nedolomí, doutnají knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. 4Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Na jeho nauku čekají daleké kraje. 6Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, 7abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách.

Píseň z Iz 42,1-9 mluví ve formě Boží řeči o povolání jakéhosi „služebníka“. O něm se mluví i v Iz 49,1-9; 50,4-11 a 52,13-53,12. Tyto čtyři „písně o Hospodinově služebníku“ patří k sobě. Tento služebník je vybaven Duchem, aby přinesl „právo“, což je synonymem pro spásu. Narozdíl od tehdejších panovníků, kteří při převzetí vlády dávali veřejně vyhlašovat své nové zákony a pak okázale projevovali svoji moc, tento služebník „nebude křičet, nebude hlučet“ (v. 2). Ujme se právě těch, kteří jsou ve světě slabí – v dobovém kontextu se myslí na Izraelity utlačované v babylónském vyhnanství. Nicméně jeho spása se bude týkat také dalších národů: on bude světlem všech (v. 6).

Mezizpěv Žl 28

Odpověď: Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové,
vzdejte Hospodinu slávu a moc,
vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména,
v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu!

Hospodinův hlas nad vodami!
Hospodin nad spoustami vod!
Hlas Hospodinův, jak je mocný,
hlas Hospodinův, jak je velkolepý!

Vznešený Bůh zaburácel hromem,
v jeho chrámu všichni volají: "Sláva!"
Hospodin trůnil nad potopou,
Hospodin jako král bude trůnit věčně.

2. čtení Sk 10,34-38

34Petr se ujal slova a promluvil: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, 35ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. 36Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. 37Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: 38Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel."

Petrova promluva je adresována pohanskému setníku Kornéliovi a lidem v jeho domě. Uvedená část jeho proslovu hovoří o hlubokém významu Ježíšova křtu. Jeho křest nebyl pouze svědectvím pro Jana Křtitele, že Ježíš je Boží Mesiáš. Křtem Bůh pomazal Ježíše Duchem a mocí (v. 38). Ježíš byl sice naplněn Duchem už od svého zrození, avšak po křtu Duch svatý začal skrze něj působit novým způsobem – křtem začíná nová etapa jeho života, etapa zasvěcená hlásání evangelia a službě. Od té chvíle Ježíš chodil po Judsku i Galileji a prokazoval lidem dobrodiní: uzdravoval a osvobozoval od moci zla.

Zpěv před evangeliem
Aleluja. Nebesa se otevřela a zazněl Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! Aleluja.

Evangelium Mt 3,13-17

13Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. 14Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?" 15Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu. 16Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle - otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. 17A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."

V tomto úryvku jsme svědky nádherného vztahu oboustranné lásky mezi Ježíšem a Otcem. Ježíš se nechává pokřtít od Jana, aby z lásky naplnil Boží vůli. Bůh pak ujišťuje Ježíše, že on je jeho milovaným Synem, ve kterém má zalíbení. Tento Boží hlas doprovázejí otevřená nebesa a sestupující Duch. Právě tyto prvky jsou jasnými znaky Ježíšova prorockého a mesiánského poslání: On je ten „vyvolený Služebník, na kterého Bůh vložil svého Ducha“ (Iz 42,1). Tento Duch jej uschopňuje k tomu, aby skrze slova a činy zjevil Otcovu tvář.

K úvaze

Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem jej východní liturgie řadí ke zjevení mágům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“. Je dobré se tohoto pohledu přidržet a katecheze o křtu řadit tam, kam v liturgii náležejí, tedy do okruhu postní a velikonoční doby.

Je na místě otázka, proč se Kristus nechal pokřtít. Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: všimněme si, že Duch sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na tomto úkonu. Tím, že se Kristus podvolil tomuto „úkonu“, ukázal však kontinuitu s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se Kristus právě při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“: a tímto veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na Otce.

Další paprsek Kristovy epifanie přichází už ze slov rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází ke křtu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“. Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě, kvůli seberealizaci. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „pohlédl na Syna“, má oči upřené na něj. Otevřené nebe symbolicky naznačuje, že Otec se sklání k Synu, otevírá mu svou náruč: nenechá ho tedy samotného v následné náročné službě.

Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se totiž mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů). Toto pokoření je zcela v „logice Božího plánu“: už při vtělení se Kristus snížil k obyčejné chudé ženě, při narození v chlévě se snížil k nejchudším a konečně na kříži se snížil do krajnosti, a to k člověku v jeho největší bídě.

Na tuto Kristovu lásku Otec odpovídá láskou: hlas z nebe stvrzuje, že on je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Kristus může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je sice pravda, že Kristus byl vždy milovaným Synem, ale při této události mohl nově zakusit Otcovu blízkost. Tuto zkušenost Otcovy lásky prožije i při jiných okolnostech.

Po křtu v Jordánu Kristus byl ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně. A toto ujištění potřeboval o to víc v této chvíli, která bezprostředně předcházela službě: „Boží služebník“ potřeboval povzbuzení a „garanci“, že Otec sám je při něm, při jeho činnosti. Kristus tedy nebude konat zázraky a mocné činy „ze sebe“, ale z Otce, z daru jeho Ducha. Syn byl totiž „vyvolen“ Otcem a jím samotným poslán.

Otcovo ujištění není určeno pouze Kristu, ale také dalším lidem (však proto se jedná o „zjevení“): on není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ – tento titul je jasným označením slíbeného zachránce. Kristus není obyčejný posel jako Mojžíš, proroci či dokonce Jan Křtitel. Proto je vybaven silou Ducha čili Otcovou autoritou.

Tato první Kristova epifanie nemůže zároveň nebýt epifanií Otce a Ducha: Otec promlouvá, Duch sestupuje pod podobou holubice. A Otec zjevuje Krista jako svého Syna. Je sice pravda, že označení Syn bychom nemuseli na tomto místě chápat výlučně ve smyslu Božího synovství (spíš ve smyslu mesiánském, v duchu SZ), nicméně toto označení je odrazovým můstkem pro další prohloubení tajemství Kristovy osoby (až k poznání jeho Božího synovství). Prozatím se musíme uspokojit s tím, že nemáme jasné a konečné zjevení Trojice, ale jen počáteční. Koneckonců Kristus bude zjevovat Otce a Ducha postupně, stejně tak i sebe. Při této události máme v každém případě zjevení nejen Kristovy osoby, ale celé Trojice. A tato Trojice se nám zjevuje při otevřeném nebi: je to tedy Trojice, která se otevírá „druhému“. Na prvním místě se jedná o otevřenost Otce ke Kristu, ale potažmo je to i otevřenost Otce ke každému člověku: vždyť Kristus přichází ke každému konkrétnímu jedinci. V Kristu je to právě Otec, kdo se sklání, otevírá náruč. A tento Otec dává zakoušet svoji lásku skrze dar Ducha, podobně jako po Ježíšově křtu. V Synu přichází i Otec, i Duch, tedy celá Trojice. Samotná Trojice se tak sklání ke konkrétním hříšníkům, aby je pozvedla k sobě: přivedla do „otevřeného“ nebe.

K reflexi

1. Nakolik jsem schopný vnímat v běžném životě, že Otec „si mě vyvolil“? Zamiloval?
2. Proč křest měl takový význam pro Ježíše? Copak Kristus nebyl obdařen Duchem už od početí?
3. Dokážu si aspoň někdy uvědomit, že Boží láska ke mně není abstraktní, ale je to láska Otce skrze Syna v Duchu?