1. čtení
Oz 6,3b-6

3Snažme se poznat Hospodina, jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť, jako jarní déšť, který zavlaží zemi. 4Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. 5Proto jsem je vzdělával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, má spravedlnost jako světlo vychází. 6Lásku chci, ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly.

Nacházíme se v krizovém období dějin severního Izraele (první polovina 8. st.). Země prožívá ekonomickou prosperitu, avšak národ neprokazuje vděčnost a věrnost vůči Hospodinu, naopak. Rozmohla se totiž přestoupení v sociální a náboženské oblasti (5,10-15). Cesta nyní vede jen skrze obrácení: proto prorok Ozeáš tlumočí lítost a touhu "chodit věrně s Hospodinem" (6,1-3).

3. Snažme se poznat Hospodina - znát Hospodina znamená vstoupit nově do jeho společenství, přijmout jeho smlouvu. On se dá jistě poznat - to je stejně jisté jako příchod dešťů. A stejně jistě bude jeho příchod blahodárný, srovnatelný s deštěm zavlažujícím vyprahlou zemi.

4. Na tuto touhu Bůh odpovídá dvěma otázkami vyjadřujícími jeho bezradnost. Ať už "zkoušel s nimi cokoli", bylo to bezvýsledné. V prosperitě ho ignorovali (4,10b); v nouzi se obraceli pro pomoc jinam (5,11). Problémem těchto Izraelitů je nevěrnost, nestálost: ne že by žádný vztah k Hospodinu neměli, jsou však nestálí (jejich láska záhy mizí jako rosa). Hospodin od nich požaduje věrnost (hebr. chesed zahrnuje postoj věrnosti vůči Bohu, zároveň postoj solidarity a milosrdenství vůči bližním). "Nestálost", nespolehlivost Izraele je v příkrém protikladu k absolutní Boží spolehlivosti ("jako jitřenka, tak jistě on vyjde" - v. 3).

5. Izrael nebyl věrný Hospodinu, odklonil se od zdroje živých vod (Jer 2,13), a proto zažíval smrt a zmar, a to v souladu se slovy zákona (Dt 32-33; Am 4,9; 9,1.4; "jsem je vzdělával" je nepřesným překladem, lepší je ekum. překlad "otesával"). Národní katastrofa se uskutečnila během války od 735 do 732 př. Kr. Prokázala se Boží spravedlnost podobná světlu, které odkrývá vše skryté, tj. všechna skrytá provinění.

6. To vše se stalo jako upozornění a nasměrování na správnou cestu: Hospodin chce totiž "věrnou lásku" (v hebr. opět chesed), ne prázdné dodržování kultovních předpisů. Věrnost smlouvě znamená i blízké společenství s Hospodinem, a to se dá vyjádřit slovem "poznání".

Mezizpěv
Žl 49

Odp.: Kdo žije správně, tomu ukážu Boží spásu.

Svrchovaný Bůh, Hospodin, promluvil a volal zem
od východu slunce až na západ.
"Nekárám tě pro tvé oběti,
vždyť tvé žertvy jsou stále přede mnou.

Kdybych měl hlad, nebudu ti o tom říkat,
vždyť můj je svět se vším, co ho plní!
Copak požívám maso z býků
či piji kozlí krev?

Přinášej Bohu oběť chvály
a plň Nejvyššímu své sliby!
Pak mě vzývej ve dni soužení,
vysvobodím tě, a budeš mě chválit."

2. čtení
Řím 4,18-25

Bratři!
18Ačkoli Abrahám už neměl naději, přece doufal a věřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: 'Tolik bude tvého potomstva!' 19A třeba pozoroval, že jeho tělo je už neplodné - vždyť mu bylo skoro sto let - a že je neplodné i Sářino lůno, přece jeho víra nezeslábla. 20Neprovinil se nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. 21Byl pevně přesvědčen, že (Bůh) má dost moci, aby splnil, když něco slíbí. 22A proto 'mu to bylo uznáno za spravedlnost'. 23Ale v Písmě to není řečeno jen kvůli němu, 'že mu to bylo uznáno', 24nýbrž i kvůli nám. I nám to bude uznáno, když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. 25Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.

Liturgický text patří do oddílu 3,21-4,25: v jeho poslední části (4,1-25) se s pomocí Písma dokazuje "ospravedlnění (omilostnění) z pouhé víry". Po jasném tvrzení, že člověk je ospravedlněný vírou (3,28), Pavel načrtává znaky této spasitelné víry, a to na příkladu Abraháma. Skutečná víra věří "i v beznaději" a spoléhá na Boží slovo (zaslíbení): Bůh je totiž tak mocný, že přináší život tam, kde je smrt a nicota. On je totiž Bohem milujícím život (srv. Mdr 11,26). Víra pak znamená odevzdat se neuvěřitelnému Božímu slovu: Abrahám učinil tento krok, ačkoli se kvůli tomu mohl stát terčem posměchu… Vydal se tomuto riziku, aby skrze "bláznovství víry" vzdal Bohu čest, tj. vyznal Boží moc, Boží věrnost danému slovu.
Abrahám je skutečně zářivým vzorem plodnosti a "životodárnosti víry": lépe řečeno víry, která "aktivizuje" Boží oživující moc - moc oživující i beznadějně "mrtvého" hříšníka.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Pán mě poslal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatcům propuštění. Aleluja.

Evangelium
Mt 9,9-13

9Když Ježíš jednou šel (ze svého města), uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním. 10Když Ježíš byl u stolu v (jeho) domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a jeho učedníky. 11Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: "Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" 12On to zaslechl a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. 13Jděte a naučte se, co znamená: 'Milosrdenství chci a ne oběť.' Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky."

Spojující článek evangelia a prvního čtení je zjevně Ozeášův výrok "Milosrdenství chci, a ne oběť". Přece však v prvním čtení má tato věta jiný důraz než v evangeliu: u Ozeáše je adresována Izraeli jako nárok, povinnost (především vůči Hospodinu, ale i vůči souvěrcům), v evangeliu však ukazuje na prvním místě Boží postoj vůči nevěrným (postoj milosrdenství ztělesněný v Kristu).

Evangelium opět staví do popředí důležité téma učednictví a zároveň službu "ztroskotalým" a nejpotřebnějším. Tato dvě témata jsou spojena v úryvku, který má dvě hlavní části: povolání Matouše (v. 9) a kontroverzní hostinu s výběrčími a "hříšníky" (v. 10-13).

9. Cestou z Kafarnaa Kristus přichází k celnici, kde pracoval Matouš. Celníci neboli výběrčí daní byli v tehdejší společnosti předmětem pohrdání pro svou hamižnost, zkorumpovanost a "parazitování". Bohatli na úkor chudých tím, že žádali víc, než stanovil zákon. Navíc porušovali zákony o kultické čistotě, protože zacházeli s penězi pohanů a jednali s "pronárodem" Římanů.

Fakt, že Ježíš povolal jako svého učedníka celníka, musel být skandální už sám o sobě. Celníci byli totiž "ztracení lidé", "odpad společnosti". A ten, kdo je povolaný, je celník - nemocný, hříšník, kterého může zachránit jen Boží milosrdenství.

10-11. Toto volání se promění v dar společenství symbolizované stolováním v domě celníka.

Další olej do ohně Ježíš přilil svým liberálním postojem vůči hříšníkům: on a jeho učedníci byli přítomní na slavnostní hostině, kde byli také kolegové bývalého celníka Matouše spolu s jejich pochybnými "kumpány". Zúčastnit se hostiny s takovými lidmi znamenalo stát se nečistým, protože společenství s hříšníky znečišťovalo (slovem hříšníci se v textu míní ti, kdo opustili zákon a odpadli). Bylo to slavnostní stolování, jak už nám naznačuje samotné sloveso "leželi" (u stolu): to byl typický postoj pro "významnější večeře". Nesmíme přehlédnout, že společenství stolu bylo velmi důležitým znamením otevřenosti, důvěrnosti. To byl také důvod, proč Židé nemohli sedět u stejného stolu s pohany. Pro Ježíše a jeho učedníky to tedy znamenalo přijetí "lidí s pochybnou pověstí". Otázka farizeů, strážců separace ve jménu spravedlnosti, nepřekvapuje.

12. Ačkoli byla otázka adresována učedníkům, odpovídá jejich Mistr. V rabínské tradici vztah mezi rabbim a jeho učedníky byl tak úzký, že rabbi byl odpovědný za jednání svých žáků (a naopak). Odpověď je přísloví, rozvedené citátem (Oz 6,6) s připojenou krátkou aplikací. V těchto třech krátkých výrocích nacházíme tři kontrastní dvojice: zdraví - nemocní, milosrdenství - oběť, spravedliví - hříšníci.

13. Podle logiky farizeů onen verš z Ozeáše měl spíš vyznít "Chci oběti, a ne milosrdenství", nebo přinejmenším "Oběť je víc než milosrdenství". Avšak Ozeáš (a potažmo Ježíš) říkají opak. Ježíšova služba je ve svém jádru "o milosrdenství" prokázaném nemocným, "nehodným" náboženským outsiderům. V kontextu kap. 8-9 nemocní nejsou jen chromí, malomocní, slepí, ale především ti, kdo potřebují Boží odpuštění, zpečetěné společenstvím stolu.

Výrok "Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky" nesmíme chápat tak, že by farizeové nepotřebovali spásu, případně že by byli z ní vyloučeni. I oni mohou čerpat z pramenů spásy, pokud uznají, že jsou nemocní a hříšní.

K úvaze

Skandál! Slavný kazatel na party večírku s tuneláři! Potulný kazatel, bez teologického vzdělání, hlasatel podivných (zajímavých?) novot, se účastní různých party večírků s pochybnými existencemi: prostitutkami, tuneláři, odpadlíky, zkorumpovanými kolaboranty…

Takhle či podobně by se o Ježíšovi psalo, kdyby žil v dnešní době. A pokud nám připadá formulace výše uvedných vět odvážná a pobuřující, tak nejsme první, kdo jsou šokováni z Kristova počínání - před námi už byli jiní. Je dobré si aspoň občas připomenout, že Ježíš jednal a jedná jinak, než "si představujeme". Nemůžeme popřít, že by nezachovával různé "zbožné obyčeje" (navštěvoval chrám, kázal v synagogách - to je možná ten "obraz Krista", na který jsme nejvíc zvyklí, tj. Kristus "přítomný v kostele"). To je však jedna strana mince.

Druhá strana je méně "známá" (nebo přinejmenším nám méně zažitá): Kristus nekonvenční, který se účastní galavečírků s náboženskou spodinou společnosti, s nejhoršími lidmi, poplivanými a pohrdanými od těch "správných a zbožných". Kdo by byl schopný takového kroku? A navíc čelit pak kritikám a soudům uznaných autorit? To, co si nemůže dovolit "jen tak někdo" (pobývat s pochybnými lidmi), Kristus si dovolit může. Může a má dovolit, protože jeho nitro přetéká milosrdenstvím. Toto přetékající milosrdenství nedovoluje, aby byl Kristus stržen "do propasti neřesti" - spíš toto milosrdenství strhává a vytrhává z propasti ty, kdo tam beznadějně spadli. A tu zkušenost, kterou učinili "zkorumpovaní necharakterní zloději" a prostitutky, můžeme učinit i my. Kdykoli prožiji "trapný pocit", že se stále dopouštím tak "hloupých hříchů", kdykoli budu smutný, že jsem spíš "nemocným pacientem", neschopným kráčet po cestách evangelia, ať nechám proniknout do srdce tu radostnou zvěst, že Kristus přišel právě pro mě slabého a nemocného: on přišel pro nemocné, ne pro zdravé. A tak mohu pak zvolat: Šťastná slabost, že díky ní mohu poznat tak skvělého lékaře! Šťastná slabost, že smím poznat tvář dobrého Samaritána, který mi říká: "Moje jméno je milosrdenství, ne bůh chtivý obětí a bezchybných výkonů. Ukaž mi svou ránu, abych ji mohl uzdravit olejem radosti."

Je velmi důležité odkrývat Kristu ta bolavá místa, která bych "nejraději nechtěl ani vidět". Tato místa jsou prostorem, kde mohu přijmout balzám Kristova milosrdenství. Zakoušené milosrdenství mě uschopní prokázat milosrdenství "slabým a nemocným". Je moje srdce kamenné a necitlivé vůči "ztroskonancům"? Na problémy druhých (rozvod, závislost na alkoholu …) mám snadnou odpověď "Vždyť on si za to může sám?", a tím si umýt ruce jako Pilát? Je naše křesťanství jen "náboženstvím obětí" a povinností? Pak jsem ještě nepoznal jádro evangelia …

Setkání s milosrdenstvím mě proměňuje podle Kristovy podoby. Nejprve budu mít jen v nitru "solidaritu" vůči "odpadlíkům a lidem bez morálky" (bez vztyčeného prstu odsouzení), pak se tento soucit promění v modlitbu (nejprve jen občas, posléze "častěji", až se nakonec starost o "slabé" stane mým denním chlebem), nakonec toto vyústí v konkrétní čin: zájem o takového člověka, slovo, konkrétní skutek. Milosrdenstvím mám nakazit ty, kdo žijí bez milosrdenství (ať už v našem společenství, nebo mimo něj). A často těmito lidmi "žijícími bez milosrdenství" jsou právě skalní a vzorní věřící: i oni potřebují poznat milosrdnou Kristovu tvář, třeba skrze mě.

Jdi a uč se, co to znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť.

K reflexi

1. Co dávám Bohu: oběti, výkony …?
2. Udělal jsem někdy podobný krok víry jako Abrahám? Krok víry "zasahující celý můj život", nejen rozum?
3. Jaký je postoj našeho společenství vůči "ztroskotancům"?Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu