1. čtení
Iz 55,1-3

Toto praví Hospodin: 1"Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko! 2Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! 3Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi."

Izraelitům v babylónském vyhnanství, usilujícím o blahobyt a "zdomácnění" (v. 2; to byl také důvod, proč mnozí váhali se svým návratem a někteří se nevrátili vůbec), je určena výzva hledat Boha a obrátit se. Pravý blahobyt se najde u Boha, jak nám prozrazují použité symboly (voda, víno, mléko, tučná jídla). Podobně jako prodavači, kteří se snaží prodat svoje zboží na tržišti, i prorok zde důrazně volá a "nabízí" zboží (víno, mléko…) za zvláštní cenu: zadarmo! Po dobách drahoty je úžas o to větší, že to všechno je zdarma, bez peněz, bez stříbra. Nemusí se to kupovat, je to zadarmo! (Peníze v dnešním slova smyslu v té době nebyly ještě raženy: tehdy to byly jen zlaté a stříbrné kousky kovu, které se při placení vážily). V Písmu se velmi často dary duchovní přirovnávají k darům pozemským - ty se dají koupit, ale Boží dary jsou zdarma pro všechny. Někdy se toto obdarování přirovnává skvělé hostině:
"Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné" (Iz 25,6 - mesiánský příslib jako náš úryvek).

V mudroslovné literatuře nalézáme místa, kde Moudrost zve a nabízí své dary, přirovnané jídlu či nápoji (podobně jako v našem úryvku):
"Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila" (Př 9,5);
"Pojďte ke mně, kdo po mně toužíte, a nasyťte se mých plodů. Už pomyšlení na mě je nad plást medu. Kdo mě jedí, budou ještě lačnět, a kdo mě pijí, budou ještě po mně žíznit." (Sir 24,19-22).

Verše 2b-3 prozrazují, jak získat tyto skvělé dary: poslechnout, naklonit ucho, slyšet. Jinými slovy: nechat se vábit Hospodinem, uvěřit jeho lákavé nabídce, která je tak "jistá a spolehlivá", že bude stvrzena smlouvou (v. 3). Slova o "slyšení, naslouchání" a o smlouvě mohou připomenout sinajskou smlouvu (uzavřenou prostřednictvím Mojžíše): i v ní hrálo důležitou roli naslouchání, a sice Hospodinovým příkazům (Ex 19,5). Smlouva přislíbená prorokem je však jiného charakteru: není podmíněná poslušností nějakým příkazům (nejsou totiž uvedeny žádné příkazy, které je nutno poslechnout; slovesa "slyšte, poslouchejte" se tak vztahují na Boží příslib, na nabídku zdarmadaných darů). Je to smlouva zcela nepodmíněná - a v tom vyniká zdarmadanost Božích darů, které nejsou vázány na lidský výkon. Nepodmíněnost této smlouvy potvrzuje i verš 3: "Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi". Bude to tedy smlouva v duchu davidovské smlouvy, která nebyla vázána žádnou odpovědí člověka (tato jednostranná smlouva je obsahem Nátanova proroctví Davidovi, 2 Sam 7,15-16: "Avšak svoje milosrdenství tvému potomku neodejmu… Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn.").

Ještě úžasnější na této smlouvě je to, že se nejedná pouze o projev Boží dobroty jednorázový, ale trvalý, ustavičný: tato smlouva bude totiž věčná (v. 3).

Mezizpěv
Žl 144

Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine!

Milosrdný a milostivý je Hospodin,
shovívavý a plný lásky.
Dobrotivý je Hospodin ke všem
a soucit má se všemi svými tvory.

Oči všech doufají v tebe
a ty jim dáváš pokrm v pravý čas.
Otvíráš svou ruku
a sytíš vše živé s laskavostí.

Spravedlivý je Hospodin na všech svých cestách
a svatý ve všech svých činech.
Blízký je Hospodin všem, kdo ho vzývají,
všem, kdo ho vzývají upřímně.

2. čtení
Řím 8,35.37-39

Bratři!
35Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? 37Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás miluje. 38A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, 39ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Liturgické čtení patří do závěrečné části osmé kapitoly. V druhé polovině této kapitoly (8,18-39) apoštol pojednává o "utrpení", které se dotýká stvoření v jeho celku, tedy i křesťana. Věřící člověk však nemusí podlehnout depresi a pocitu přemožení nepříznivými životními okolnostmi: vždyť sám Bůh mu dokazuje svoji blízkost a přízeň. Pavel poskytuje několik "důkazů" této Boží přízně: samotný Duch, který se v nás modlí (8,26-27), pak plán spásy (předurčení, vyvolení, ospravedlnění, oslavení - v. 30), dar Syna (v. 32 - a to v podobě jeho smrti a vzkříšení za nás, v. 32.34), přimlouvání Syna (v. 34) - to vše je důkazem Boží trvalé lásky k nám. A je to láska silná, přemáhající všechno to, co se nám staví na cestu "návratu" k Otci.

Jestliže je spása tak jistá (protože je plodem "nepřemožitelné Boží lásky": Ř 5,5-11), kdo nás může oddělit od Kristovy lásky? 
Ze všech těch situací, které nás mohou drtit, my vycházíme jako vítězové (přesněji podle řeckého jako "víc než vítězové", můžeme proto mluvit o triumfálním vítězství). Aby vyjádřil ještě důrazněji svoji jistotu, že ve všem "negativním" (ve všech podobách utrpení a protivenství) věřící vítězí, Pavel podává ilustrativní výčet skutečností důvěrně známých původním čtenářům: s dodatečným ujištěním, že nic z toho nemůže oddělit křesťana od Kristovy lásky.

Ani smrt, "poslední nepřítel" (1 Kor 15,26), ani život, který nás může zcela pohltit, nám nemohou uškodit.

Přítomné ani budoucí - tedy nic, co vyplňuje čas mezi spásou a druhým příchodem Krista.

Výška a hloubka - astrologické výrazy naznačující různé polohy (polohu nejvyšší a nejnižší) nebeských těles, která by mohla zasahovat do našeho života.

Přítomné, ani budoucí, výška, ani hloubka: tedy největší časové a prostorové rozmezí (není uvedena minulost, protože ta je bezmocná, nakolik je už za námi).

Andělé, knížata a mocnosti jsou různá označení nebeských bytostí (název mocnosti souvisí s mocí, kterou tehdejší lidé běžně přisuzovali těmto nadpřirozeným bytostem). Nemusí být zrovna míněny démonické mocnosti kosmu. Mohlo by překvapit, že by tyto dobré tvory mohly odloučit od Krista. Mějme na mysli, že v tomto výčtu Pavel vyjmenovává vesměs kladné prvky stvořeného světa (s výjimkou smrti): jeho výrok, že nic stvořeného nás nemůže oddělit od Kristovy lásky, nechce říct, že stvoření jako takové nás od této lásky odděluje (jako takové nás spíš přivádí k Boží lásce). Formou nadsázky se chce spíš vyjádřit, že Kristova láska je bezkonkurenčně silnější než všechno ostatní, co známe ze svého života (proto jsou ve výčtu uváděny skutečnosti běžně známé tehdejším lidem). Srovnání s těmito známými skutečnostmi nám poskytuje konkrétnější ponětí o moci Kristovy lásky.

Nejkrásnější komentář tohoto Pavlova hymnu je snad úryvek z Písně písní (8,6.7):
"Vždyť silná jako smrt je láska,
neúprosná jako hrob žárlivost lásky.…
Lásku neuhasí ani velké vody
a řeky ji nezaplaví".

A právě Kristus ukazuje tvář lásky silnější než smrt a utrpení - silnější, protože vytahuje člověka z propasti zmaru (srv. Ž 71,20).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst. Aleluja.

Evangelium
Mt 14,13-21

13Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. 14Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. 15K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu." 16Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" 17Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." 18Ježíš řekl: "Přineste mi je sem." 19A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. 20Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. 21Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

Po 13. kapitole věnované podobenstvím o království, evangelista se opět vrací k zázrakům, které ukazují Ježíšovu moc a identitu (mesiánskou).

Po zprávě o usmrcení Jana Křtitele se Ježíš uchýlí na ústraní (srv. i 4,12: po Janově zatčení Ježíš odešel do Galileje). Mohli bychom se domnívat, že odešel na pusté místo, aby se modlil, snad právě proto, že Janova smrt mu připomněla jeho blížící se smrt. Zástupy uslyšely o jeho odchodu a přišly k němu. Kristus pohlédl na "velký zástup" a, pohnut soucitem, začal uzdravovat jejich nemocné. Ježíš byl pohnut soucitem při pohledu na zástup také při jiných příležitostech (9,36; 15,32). Jeho péče o shromážděný lid však nekončí uzdravením, jde dál: postará se i o jejich obživu, za pomoci učedníků. Ti nejprve "radí" Ježíšovi, co má udělat (propustit zástupy). Kristus má však jiný plán: učedníci jim mají dát najíst! Řecký text výrazně zdůrazňuje, že učedníci je mají nasytit: "Dejte jim najíst vy!" (důraz je na zájmenu vy, které je v originále uvedené přesto, že je nadbytečné). I přes Ježíšův jasný pokyn, učedníci se stále nemají k tomu, aby se sladili s plánem Mistra, proto namítají: "Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby" (výstižněji podle originálu: "Nic tu nemáme - jen pět chlebů a dvě ryby"). Evangelní líčení je zde nápadně podobné starozákonnímu příběhu z 2 Kr 4,42-44 ("Potom přišel jakýsi muž z Baal-šališi a přinesl muži Božímu chléb z prvního obilí, dvacet ječných chlebů, a v ranci čerstvé obilí. Elíša řekl: "Dej to lidu, ať jedí." Ten, který mu přisluhoval, namítl: "Cožpak to mohu předložit stu mužů?" Ale on odvětil: "Dej to lidu, ať jedí, neboť toto praví Hospodin: "Budou jíst a ještě zůstane."" Předložil jim to a oni jedli a ještě zůstalo podle Hospodinova slova.").

Ježíš nejprve požádá o pět chlebů a dvě ryby (v. 18). Pak poručí, aby se lidé posadili na trávě (sezení byl postoj běžný při hostině). Vezme tedy chleby a ryby, vzhlédne k nebi, vzdá díky a dá učedníkům (tradiční modlitba před jídlem zněla takto: "Požehnaný jsi, Pane, náš Bože, Králi celého světa, že nám dáváš chléb ze země"). Použitá slovesa (i jejich pořadí) jsou stejná jako ve vyprávění o poslední Večeři (26,26): tím se naznačuje určitá souvislost mezi těmito úryvky. Pohledět k nebi bylo při modlitbě běžné (srv. Mk 7,34 - uzdravení hluchoněmého slovy "Effatha"; J 11,41 - modlitba před vzkříšením Lazara; 17,1 - před "velekněžskou modlitbou"; tento zvyk má starozákonní pozadí, viz Ž 123,1: "Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš").

Učedníci pak dali chléb a ryby sedícímu zástupu. Všichni se najedli dosyta (v. 20) - nasycení je jasným znamením mesiánského věku (Lk 1,53: "hladové nasytil dobrými věcmi"; 6,21: "blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni"). Rozmnožení chlebů připomíná dar many na poušti (srv. Ex 16,13-35; Nm 11,7-9.31-32).

Zázrak jako takový není popsán: dokonce není ani zmíněný, jen závěrečná poznámka o "hojném zbytku" (v. 20) dává vytušit, že se stalo něco mimořádného.

Tento Ježíšův dar byl doslova přetékající, vždyť zbylo dokonce dvanáct košů (dvanáct, číslo plnosti, může naznačit plnost přebytku - byl to tedy dar přetékající, s nadbytkem v plnosti).

Tento text nám ukazuje, že Kristus naplňuje starozákonní očekávání o hojnosti a nadbytku mesiášské doby. A kromě toho stojí za povšimnutí, že při uštědření těchto mesiánských darů Kristus nejedná sám a bez pomoci druhých, ale používá to málo, které mohou poskytnout učedníci - to pak proměňuje.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Hojnost Božího obdarování přislíbeného prorokem se stalo skutečností skrze Ježíše. On dává "pokrm" v míře svrchované, a to zdarma.

K úvaze

Ještě že Ježíš nežije dnes mezi námi! Lépe řečeno - on žije, ale … my neslyšíme jeho hlas tak zřetelně jako apoštolové: on sice mluví (a žije) i dnes, ale snadněji než apoštolové se můžeme před ním schovat, snadněji si můžeme zacpat uši a neslyšet jeho hlas: "Dejte jim jíst vy" To je nepohodlná výzva - a snad bychom nebyli tak bláhoví, že by Kristus udělal znovu nějaký zázrak! A pro tolik potřebných lidí, jakých je okolo nás! Je lepší neslyšet takové slovo, "tvrdé" a neuskutečnitelné.

Ten však, kdo se nechává pohnout soucitem (podobně jako Ježíš) při pohledu na velký zástup potřebných naší doby, neuteče, nepřeslechne, nezacpe si uši. Kdo není lhostejný vůči bídě mnohých, pochopí, že si nemůže nechat těch pár chlebů a ryb pro sebe, ale nabídne to Kristu, který to rozmnoží a … (našima rukama!) dá potřebným.

Nemusíme mít mnoho, stačí málo. Kristus včera jako dnes používá to málo, co mu dáváme. I my (podobně jako učedníci) bychom chtěli říct: "Máme jen…, jen málo peněz, času, sil, schopností, teologického vzdělání. Co to je pro tolik lidí?" Kristu však stačí málo.

Pokud se přece jen odhodláme dát Kristu to, co by mohlo posloužit i druhým, jak si představit "rozmnožení"? Jednoduše: tak jako tehdy, bez žádné okázalosti (zázrak rozmnožení zůstal tehdy nepovšimnut, vše proběhlo zcela "prostě" - jen na konci si přítomní všimli, že došlo k něčemu mimořádnému, protože "nevysvětlitelně" zbylo tolik chleba). Nepřehlédněme, že Ježíš nerozmnožil chléb a ryby pro všechny najednou (to by si hned všichni všimli, že najednou je tolik chleba a ryb), ale postupně, "za pochodu". Tento postřeh (pohled do Boží kuchyně!) odstraní z naší mysli zbytečné starosti, že by Bůh musel náhle udělat senzační zázrak "v našem případě". Boží cesty jsou často skryté a nenápadné, zato účinné. "Za pochodu" znamená, že nemusíme nejprve nahromadit všechny prostředky ke službě (a dlouho si je vyprošovat, než je všechny dostaneme a … tak nějak všimneme). "Za pochodu" znamená trpělivě od Krista přijímat a dávat. A někdy si s údivem povšimneme, že dáváme víc, než bychom byli schopni jen z vlastních sil a schopností! 

Pokud jsme pozorně naslouchali evangelnímu textu, postřehli jsme, že učedníci dali Kristu to, co měli, aby pak přijímali a dávali dál. Pro toho, kdo se dává Kristu k dispozici, je životně důležité umět od Krista přijímat, čerpat, a nesnažit se rozdávat z toho mála, co každý má, bez Krista! Našich pět chlebů samozřejmě nepostačí pro tolik lidí, nepostačí dlouhodobě. Brzy bychom se vyčerpali, skončili s prázdnou (neměli bychom ani pro sebe, ani pro druhé!) a "vyhořeli".

Před těmi, kdo nechají "zlomit" své srdce při pohledu na zástupy, kdo neutečou, aby neslyšeli Ježíšův hlas, stojí velkolepé poslání: dávat Kristu, přijímat a sytit druhé (Kristovým slovem, ale i "obyčejným slovem útěchy, naděje", skutkem lásky, hmotnými dary). A stát se svědky zázraku, který neuvidí ti, kdo si ponechají (ze strachu? z nedostatku soucitu? víry?) svých pouhých pět chlebů pro sebe.

K reflexi

1. Obrazy používané prorokem (víno, mléko, hostina) mohu nahradit jinými, které mě možná víc oslovují a lépe pomáhají, abych si představil velikost a skvělost Božích darů.
2. Pavlův výčet mohu doplnit o ty skutečnosti, které ve svém životě vnímám jako "hrozbu či překážku" (konfliktní vztah, potíže doma či v zaměstnání …): a s "pavlovskou" vírou si mohu nově uvědomit, že ani tyto věci mě nemohou odloučit od Krista, od jeho lásky.
3. Které "chleby" mohu nabídnout Kristu?