1. čtení
Iz 40,1-5.9-11
1Těšte, těšte můj národ - praví váš Bůh. 2Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. 3Hlas volá: "Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! 4Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! 5Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla." 9Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozvedni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: "Hle, váš Bůh! 10Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. 11Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede."
V první části tohoto úryvku prorok vystupuje jako "zvěstovatel", který vybízí strážné města, aby utěšili lid v babylónském exilu (v. 1). Tato radostná zvěst je tak důležitá, že má přesvědčit, proniknout do srdce (v. 2 - srdce je zde spíš pojato jako sídlo rozumu). Bible používá výraz "mluvit k srdci" tam, kde se jedná o stav úzkosti, ustaranosti, provinění (srv. Gen 50,21; Oz 2,16). A co je obsahem útěchy, radostné zvěsti? Návrat do zaslíbené země. Izrael zakusil následky za svůj hřích (v. 2), nyní Bůh dává dar svobody. Toto osvobození se má projevit ve slávě: tak jako se před babylónskými chrámy připravovaly rovné cesty pro průvody se sochy božstev, tak i teď se má připravit cesta pro Boha slávy, který vede izraelský národ triumfálním průvodem (v. 4 se nedá alegorizovat ve smyslu, že je třeba "zvýšit údolí skleslosti a snížit pahorek pýchy"!). Bůh sám přichází jako mocný vítěz a zároveň jako starostlivý pastýř, který s mateřskou láskou shromažďuje svůj ztracený a rozptýlený lid.
Mezizpěv
Žl 84
Odpověď: Pane, ukaž nám své milosrdenství!
Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh:
jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté.
Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí,
aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Milosrdenství a věrnost se potkají,
políbí se spravedlnost a pokoj.
Věrnost vypučí ze země,
spravedlnost shlédne z nebe.
Hospodin též popřeje dobro
a naše země vydá plody.
Spravedlnost bude ho předcházet
a spása půjde mu v patách.
2. čtení
2 Petr 3,8-14
8Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. 9Ne že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání. 10Ten den Páně však přijde jako zloděj a tehdy nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem a země a všecko na ní bude souzeno. 11A tak všechno vezme za své. Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně, 12a tak očekávali a urychlovali příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru. 13Ale my čekáme - jak on to slíbil - nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost. 14Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.
První křesťané očekávali brzký Kristův příchod. Otálení tohoto příchodu bylo příčinou, že jedni prožívali těžkosti ve víře, jiní se posmívali a žili lehkomyslně. Křesťané se pak ptali, jaký je důvod tohoto Božího "otálení" a jaké má důsledky pro jejich život. Na to dává odpověď úryvek z druhého Petrova listu. Bůh chce zachránit všechny lidi, a proto poskytuje všem potřebný čas, aby prohlédli a změnili svůj život. Tento čas však není neohraničený, protože jednou přijde konec světa. Autor listu líčí tento konec pomocí obrazů z apokalyptické literatury: vše se roztaví v ohni symbolizujícím radikální proměnu a očištění. Teprve pak se objeví nová nebesa a nová země.
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každý člověk uzří Boží spásu. Aleluja.
Evangelium
Mk 1,1-8
1Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím. 2Je psáno u proroka Izaiáše: "Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. 3Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!" 4Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. 5Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. 6Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. 7Jan kázal: "Za mnou už přichází mocnější než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánku. 8Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým."
Už úvodní verš prozrazuje obsah celého Markova díla: radostná zvěst o Ježíši Kristu, který přinesl nový život svými slovy i mocnými činy. Příchod tak velikého zachránce vyžadoval určitou přípravu, a proto vystupuje Jan Křtitel. Jeho vystoupení se odehrává kolem roku 26 na poušti (na západ od Mrtvého moře), jež byla ve SZ místem setkání s Bohem: později byla poušť spojována s příchodem Mesiáše-osvoboditele. Jan vyzývá k obrácení ("připravte cestu"), které se nemá chápat ve světle Ježíšova kázání: je to prozatím jen "návrat" k porušené smlouvě, návrat k Božím zákonům (vyznání hříchů je proto konkrétním projevem zřeknutí se "svévole" a návratu k Božím cestám). Jan zatím nemůže hlásat evangelium, protože jej nezná: teprve Ježíš přijde s radostnou zvěstí a s výzvou k obrácení "evangeliu".
Předchůdce Páně už svým vnějším oděvem "ohlašuje" Mesiáše: oděv ze srsti a kožený pás kolem boků připomínají Eliáše (2Kr 1,8), který měl "připravit srdce" na příchod Pána (Mal 3,23-24; srv. Mt 11,14; 17,12-13). Navíc Janův hlas ukončuje dlouhá staletí trvající mlčení proroků (srv. 1 Mak 4,46; 9,27; 14,41). Nyní nastává něco nového: z mlčení přichází hlas od Boha, opět promlouvá prorok, ba někdo víc než prorok.
Janova vybízí k obrácení, které je zapečetěné křtem, vnějším obřadem dotvrzujícím upřímnost obrácení (tento křest není ještě křtem Ježíšovým). V židovství byl tento obřad běžný u obrácených pohanů (proselytů). Jan si je vědom, že jeho křest se nedá srovnat se křtem Ježíšovým, potažmo si je vědom, že mezi nimi existuje "velký odstup", tak velký, že není hodný, aby pro tohoto "přicházejícího Mesiáše" vykonal nízkou otrockou službu (v. 7 - rozvázat řemínky u opánku). Kristus křtí totiž Duchem, tj. přináší skutečné očištění od hříchů (Ez 36,25n.). Vylití Ducha bylo jasným znakem času spásy, nového života (Jl 3,1n.).
Společné rysy lit. čtení
Kristův příchod je velmi blízko, proto je třeba se připravit (obě čtení a evangelium).
K úvaze
A už je to opět tady … moralizující výzva "k polepšení", k vyrovnání stezky … Nuže, dejme se tedy do práce, sepišme "hříchy a zlozvyky", sepišme i nějaký konkrétní sebezápor. A učiníme zadost adventní výzvě k obrácení… Ještě že advent trvá tak krátce, brzy budeme mít toto trýznivé sebemučení za sebou!
Tak toto není advent! A toto neodpovídá ani tomu, co Jan hlásal a k čemu vybízel! On nehlásal obrácení "kvůli polepšení", ale kvůli Pánu, který přicházel! Zřeknutí se starých cest, příprava nové cesty nejsou samoúčelnými "praktikami", ani praktikami k sebezdokonalování a k odložení právě toho "protivného" zlozvyku či hříchu, které mi tak "vadí". Je to příprava cesty kvůli Pánu. Ne kvůli sobě, kvůli svému zdokonalení a zlepšení, ale kvůli Pánu. Toto zaměření na Pána dodává adventní přípravě novou kvalitu a hloubku.
Pán přichází, a proto nemohu zůstat při starém! Ani nemohu zůstat na okraji cesty, jako pouhý pozorovatel (třeba liturgie). Pán přichází kvůli mně, aby mě vyvedl ze stereotypů, slepých uliček, a zavedl na cestu neznámou, dobrodružnou, živou (srv. Žd 10,20). Vyvedl ze šedi k světlu vánoční hvězdy.
Nemohu zůstat při starém … To možná dost dobře víme, až moc dobře, a proto se bojíme si připustit naléhavost této výzvy. Kolik neúspěšných pokusů o vykročení na novou cestu "za Pánem"! Přece jen je naděje "i pro beznadějné případy": "Býval jsem jak nezkrocený býček. Obrať mě, a já se obrátím, vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh" (Jer 31,38). Nebyly jsme někdy takovými "nezkrocenými býčky", kteří se ženou po svých cestách, za svými vrtochy a touhami, ale ne za Pánem? Kteří se "ženou" adventem jen "po prošlapaných cestách" shánění dárků, běhání po obchodech? A přece toto advent není! Jistě, k slavení Vánoc patří i vnější kulisa, ale nemůžeme redukovat advent na "materiální zajištění" vánočních svátků! Advent je víc - víc než "pokání", víc než horečnaté kupování. Je to čekání na Pána. Na Pána, který se chce nově narodit v chlévě mého nitra.
Je těžké prožít advent "s očima upřenýma na Pána" - běžný život fascinuje naše oči stále dalšími novinkami. Ale my se můžeme stále znovu modlit: "Obrať mě, a já se obrátím. Obrať můj pohled na tebe, a budu čekat na tebe. Obrať mě, protože přijdeš … Obrať můj pohled, a já svůj pohled obrátím k tobě".
K reflexi
1. Jak si představit Kristův příchod do mého srdce? Na to mi dává odpověď právě první čtení.
2. Čekání na příchod Páně - nejen o Vánocích, ale i na konci časů. A advent je "školou", jak se připravit na setkání s Pánem tváří v tvář. Úryvek z Petrova listu mi dává konkrétní podněty, jak se na to připravit.
3. Advent není jen "přípravou" vánočních dárků - je především přípravou na Kristův příchod. Zkus hledat konkrétní podobu této přípravy (např. opakování modlitby "Přijď, Pane Ježíši", vymezení určitého časového prostoru pro čtení textů z liturgie, např. z Izajáše …).