1. čtení
Sir 3,2-6.12-14
2Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. 3Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, 4kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. 5Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. 6Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. 12Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. 13Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. 14Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.
Kniha Sirachovce (asi z roku 180 před Kr.) je snahou o inkulturaci a aktualizaci židovské mudroslovné tradice v období ovlivněném řeckou kulturou. V teologii této knihy zaujímá první místo "bázeň před Hospodinem" (srv. 1,1-2,18): tato bázeň však zahrnuje také lásku a úctu k rodičům (Ex 21,17; Tob 4,3-4; Př 1,8).
Liturgický úryvek je převzatý z oddílu o ctnostech doprovázejících moudrost. Mezi těmito ctnostmi je také láska k rodičům. Sirachovcovy výroky jsou rozvedením čtvrtého přikázání desatera: Cti svého otce i matku. K tomuto přikázání jsou připojena i přislíbení:
a) Radost z vlastních dětí (v. 5, srv. Př 10,1; 15,20; 23,24-25; 29,3).
b) Vyslyšení modlitby (v. 5b - Bůh totiž slyší modlitbu spravedlivého, Př 15,29).
c) Dlouhý život (Ex 20,12; Dt 5,16), předmět touhy každého zbožného žida (později byla tato touha "nahrazena" tužbou po věčném životě).
Úcta k otci má konkrétní podoby: poslušnost vůči němu, péče o něj v jeho stáří. Taková služba je projevem milosrdenství (v. 14, lit. překlad "soucit" je oslabený): přinejmenším od sepsání Tobiáše (3. nebo 2. st. před Kr.) se milosrdenství považuje za "spravedlnost" par excellence (Tob 1,3; 2,10; 4,7-11; Mt 6,1-2 používá oba pojmy jako synonyma).
Projevy lásky k rodičům jsou znamením otevřenosti vůči Božímu milosrdenství, které může proudit na druhého člověka a zároveň obohatit dárce duchovním a hmotným požehnáním: odpuštěním hříchů, vyslyšením modlitby. Slova Sirachovcova bychom mohli shrnout Ježíšovým výrokem: "Blaze milosrdným, neboť oni dosáhnou milosrdenství" (Mt 5,7).
Mezizpěv
Žl 127
Odpověď: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina,
kdo kráčí po jeho stezkách.
Budeš jísti z výtěžku svých rukou,
bude ti blaze a dobře.
Tvá manželka bude jako plodná réva
uvnitř tvého domu.
Tvoji synové jako výhonky oliv
kolem tvého stolu.
Hle, tak bývá požehnán muž,
který se bojí Hospodina.
Požehnej tě Hospodin ze Siónu,
abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
2. čtení
Kol 3,12-21
Bratři! 12Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. 13Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. 14A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona spojuje všechno v dokonalost. 15Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. 16Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. 17Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. 18Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. 19Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. 20Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. 21Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.
Tento úryvek bychom mohli charakterizovat jako "kodex rodinného života" (srv. Ef 5,22-6,9; Tit 2,1-10; 1 Pt 3,1-7). Normou a zdrojem tohoto "kodexu" je přitom sám Bůh. Boží odpuštění a dobrota proměňují srdce člověka a uschopňují jej k odpuštění, snášenlivosti a mírnosti vůči druhému. Tyto postoje nemají prýštit z falešných či sobeckých pohnutek, nýbrž z upřímné lásky (Řím 12; Ef 5,19-33). Jedině láska je tím svorníkem, který spojuje různé lidi v jedno tělo (v. 14). Kde vládne tato svornost a pokoj, může se projevit Kristovo slovo ("nauka") v různých podobách: skrze poučení, napomínání i chvalozpěvy. Vše se má konat "ve jménu Pána Ježíše", a proto také vztahy v rodině mají ztělesnit Kristovy postoje služby a lásky: podřízenost (vzájemná - Ef 5,21!), poslušnost, citlivé jednání. Vzorem rodiny se tak stává životní styl Pána Ježíše: on je zároveň pravým poutem každého rodinného společenství.
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj; nauka Kristova ať je u vás ve své plné síle. Aleluja.
Evangelium
Lk 2,22-40
22Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, 23jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského roku ať je zasvěceno Pánu.' 24Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
25Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. 26Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. 27Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. 28Vzal ho do náručí a takto velebil Boha:
29"Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji,
30neboť moje oči uviděly spásu,
31kterou jsi připravil pro všechny národy:
32světlo na osvícení pohanům
a slávu pro tvůj izraelský lid."
33Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. 34Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat 35- i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí."
36Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, 37potom sama jako vdova - bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. 38Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. 39Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. 40Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
I v tomto textu se ukazuje chudoba Svaté rodiny: v den Mariina kultického očišťování (tj. 40 dní po narození dítěte - Lv 12,1-6) je podána oběť chudých - pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tento starozákonní rituál dostává svůj nový obsah: stařec Simeon a prorokyně Anna mohou vidět Boží spásu - Ježíše. Přitom se nesmí přehlédnout, že stařec Simeon byl člověkem Ducha a právě veden Duchem přišel do chrámu. Setkání s Ježíšem nechá vyprýštit chválu a proroctví, podobně jako po narození Jana Křtitele Zachariáš prorokuje a oslavuje Boha (Lk 1,67-79). Simeonovo proroctví přivádí Marii i Josefa k údivu (Lk 1,29; Lk 2,18). Ježíš je totiž víc než pouhé dítě (v. 40), a proto setkání s ním vede ke chvále, úžasu a zvěstování (v. 38).
K úvaze
Je asi dost běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný a vydařený život, nerušený nenadálými událostmi. Vždyť "pokojný život" je znamením Božího požehnání, ne? Poněkud odlišný "ideál" nám však ukazuje rodina nazaretská: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak. Od začátku do konce problémy byly … a jaké. Už jen "divné početí": unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, ještě větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechávali "determinovat" těmito nesnázemi, ale zůstávali otevřeni pro Boží "cestu": a vyplácelo se jim to. Bůh totiž vytvářel cestu tam, kde nebyla cesta. Na Josefovi a Marii je sympatické to, že přes tíhu "neřešitelných" potíží dokázali stát před Bohem a naslouchat mu. A nejen naslouchat, ale také přijmout jeho slovo do konkrétní životní situace. To není vůbec samozřejmé. Vždyť "v problému" je velmi svůdné "prorazit si cestu sám" a nechat Boha stranou.
Z toho je trochu patrné, že rodina nazaretská neměla "tři členy", ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh. A v této rodině nebyl "hostem", ale skutečným členem, který "měl co říct" do konkrétních problémů a plánů. To se mohlo uskutečnit díky otevřenosti Marie i Josefa: oba vytvořili pro Boha prostor nejen "slovy", ale hlavně jednoznačným postojem. Postavili Boha do středu své rodiny: od něj si nechali "nabourat" vlastní plány (Maria a Josef zřejmě zpočátku počítali s "normálním manželstvím", asi neplánovali nucený odchod ze své země a pobyt v Egyptě coby "exulanti"). Bůh nepřinesl vždy "klídek" do jejích životů: ani na začátku, ani později. Vždyť potulný kazatel z Nazareta vytvářel často "problémy" rodičům: nechoval se zrovna jako syn, který by jim "dělal samou radost". Které rodiče by potěšilo, kdyby ztratili syna a teprve po třech dnech ho našli v chrámu? A koho by nezarazila odpověď "copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce" (Lk 2,49)? Kterou matku by potěšilo, že syn upřednostňuje učedníky (srv. Mt 12,46-50)? A která matka by viděla s nadšením, jak vlastní syn umírá hanebnou smrtí na kříži?
Rodině nazaretské nebyl přisouzen lehký život, ale zato požehnaný: už samotná Maria chválí Boha za jeho divy v Magnifikat. A právě toto vědomí Boží blízkosti dodával Svaté rodině sílu přestát všechny nepříjemnosti. V těch těžkostech se Bůh osvědčil jako "Bůh s námi", jako Bůh, který nenechává tonout "v bahně" problémů, ale podává svoji pomocnou ruku. A tento Bůh "Emanuel" je stejný pro nazaretskou rodinu jako pro nás: včera jako dnes.
K reflexi
1. Základem dobrých rodinných vztahů není dobře míněná snaha, ale přijetí Božího daru: povolání, milosrdenství, lásky. Pokud přijímám konkrétní projevy Boží lásky, pak snadněji budu prokazovat lásku svým nejbližším.
2. Jaké místo má Bůh v našem rodinném středu? Je jen "vzácným" hostem, jako třeba při nedělní bohoslužbě?
3. Počítám s tím, že Bůh "může mít konkrétní záměry" s mojí rodinou?