1. čtení
Jon 3,1-5.10

1Hospodin oslovil Jonáše: 2"Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám." 3Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. 4Jonáš začal procházet městem první den a volal: "Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno!" 5Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se v žínice, velcí i malí.

10Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.

Tato kniha, sepsána někdy mezi 6. a 2. st., je poučným příběhem, který se nemusí pojmout jako historické líčení. Důležitější je teologické poselství: Boží milosrdenství je pro všechny (nejen pro Židy). Jedinou podmínkou je přijetí Božího slova a zřeknutí se hříšných cest. I tento text názorně ukazuje, že Hospodin nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil (Ez 33,11).

První tři verše 4,1-3 jsou nápadně podobné začátku knihy (1,1-3): Jonáš dostává pověření hlásat Boží slovo v Ninive, jeho setkání s některými "cizinci" vyústí v jejich obrácení. Jonášova hrozba o zkáze Ninive připomíná slova o vyvrácení Sodomy a Gomory (stejné sloveso, navíc zlo Sodomy a Gomory, jako i Ninive "vystoupilo", až před Boží tvář - Jon 1,2 a Gen 18,21). Ninivští vzali vážně Jonášovo slovo, v jeho hlásání rozpoznali Boží slovo (sloveso "věřit" je také v klíčových textech jako Gen 15,6 a Ex 14,31, kde Abram a Izrael uvěřili Hospodinu). Toto nemůže nechat Boha lhostejným - upřímné obrácení se setká s milosrdenstvím. Kniha Jonášova je potvrzením a aplikací "formule milosti" (Ex 34,6-7: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích").

Mezizpěv
Žl 24

Odpověď: Ukaž mi své cesty, Hospodine!

Ukaž mi své cesty, Hospodine,
a pouč mě o svých stezkách.
veď mě ve své pravdě a uč mě,
neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování,
na své milosrdenství, které trvá věčně.
Pamatuj na mě ve svém milosrdenství
pro svou dobrotivost, Hospodine!

Hospodin je dobrý a dokonalý,
proto ukazuje hříšníkům cestu.
Pokorné vede k správnému jednání,
pokorné učí své cestě.

2. čtení
1 Kor 7,29-31

29Říkám, bratři, toto: Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, 30a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, 31a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí.

V sedmé kapitole Pavel odpovídá na některé konkrétní otázky ohledně manželství a celibátu. V tomto krátkém úryvku apoštol zdůrazňuje, že žijeme ve výjimečné době, protože Kristus už přišel a nastala nová epocha: náš život získal "nový rozměr" a smysl. Tím "skutečným životním prostorem" ("vlastí" - Fil 3,20) je nyní "Kristus". Nemá proto smysl se zabydlet v pomíjivém světě, ulpět na radostech, bolestech, všednodenních starostech. Ideálem je postoj vnitřní svobody.

Pavel však nehlásá rezignující útěk od světa (ani stoický postoj lhostejnosti vůči vnějším událostem). Vždyť v Řím 12,15 jasně říká, že křesťan "pláče s plačícími a raduje se s radujícími". Tyto radosti a bolesti však nejsou absolutní, ale relativní. Zdravé křesťanství udržuje napětí mezi "přebýváním v tomto světě" a "očekáváním budoucího světa".

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Přiblížilo se Boží království; věřte evangeliu. Aleluja.

Evangelium
Mk 1,14-20

14Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: 15"Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."

16Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. 17Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." 18Ihned nechali sítě a následovali ho. 19Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; 20a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea na lodi s pomocníky a odešli za ním.

Ježíš hlásá, že se přiblížilo Boží království (Bůh přišel jako mocný vladař přinášející osvobození a život). Proto je třeba změnit smýšlení ("obraťte se") a přijmout "myšlení evangelia": priority, postoje podle evangelia. Názorným příkladem takového obrácení (životního obratu) jsou první učedníci. Oni jsou živým svědectvím přijetí Ježíšovy výzvy k obrácení, ale zároveň specifického povolání.

K hlubšímu porozumění textu

Po pomazání (uschopnění) Duchem (Mk 1,10-11) a po osvědčení na poušti, Ježíš začíná svoje veřejné působení. V moci Ducha hlásá Boží slovo a koná Boží skutky.

14 Ježíš začíná své působení poté, co Jan Křtitel "opouští scénu". Jeho uvěznění je v řečtině vyjádřeno slovesem "být vydán" - stejné sloveso se používá pro označení Ježíšova utrpení, jeho "vydání do rukou lidí" (9,31; 10,33; 14,41). Mezi jejich osudy vidíme tedy určitou paralelu.

Galilea je místem Ježíšova veřejného působení.

Evangelium Boží (evangelium - "radostná, dobrá zpráva") zde znamená "evangelium o Bohu", o jeho kralování - jak nám napovídá následující verš 15.

15 Díky tomu, že se naplnil čas, je už teď přítomné Boží království - mocná Boží přítomnost, která přináší svobodu a život. Nadešel tedy "zvláštní čas", "kairos" určený Bohem. Nastává nová epocha v historii lidstva: Hodina udeřila! Není důvod čekat na něco "dalšího", mimořádného.

V Kristu se naplňuje Iz 52,7: "Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: "Tvůj Bůh kraluje!". Ježíš je ten dlouho očekávaný posel, který hlásá dobré poselství o tom, že Bůh kraluje - Bůh vzal život Izraele (a potažmo všech lidí) do svých rukou. Už nebude panovat "Zlý, nemoc, smrt", ale Bůh. "Bůh kraluje" tedy znamená, že vládcem je Bůh - a jakožto vládce je také vysvoboditel, dárce života. Toto království se přiblížilo - dosud však nezazářilo ve své skvělosti (viz podobenství o růstu království, kap. 4). Je přítomné už teď, avšak skrytě: proto je třeba uvěřit v jeho přítomnost, jak vybízí v. 14.

"Změňte smýšlení a věřte dobré zprávě!"

Evangelium - tím se zde míní "naplnění času" a "přítomnost Božího království" (předchozí věta). Indikativ (oznamovací způsob - naplnil se čas a přiblížilo se Boží království) zahrnuje imperativ (rozkazovací způsob - obraťte se a věřte evangeliu). Indikativ Božího daru vyzývá k odpovědi, k přiměřenému životnímu postoji. Ježíš volá k obrácení, protože království je už tady (podobně i hlásání apoštolů - 6,12).

"Obraťte se", doslova "změňte smýšlení", neznamená "polepšete se" (Petrů), ani "vraťte se k Bohu" (v duchu starozákonního obrácení). "Změna smýšlení" tkví v tom, že je třeba zaměnit "smýšlení starého člověka" smýšlením evangelia, obsahem Ježíšovy zvěsti, ujištěním o Boží zachraňující přítomnosti. Proto "změňte smýšlení" je upřesněno výzvou "věřte evangeliu". Staré smýšlení se má nahradit novým, evangelním (evangelium je v prvé řadě "ujištěním" o Boží mocné přítomnosti, posléze však také kerygmatem o Ježíšově smrti i vzkříšení, učením o životním stylu křesťana). Avšak přijmout evangelní smýšlení je možné jen vírou: proto "věřte evangeliu". Toto smýšlení se má pak projevit i navenek. Obrácení je i přiblížením se k Bohu, odpověď na Boží přicházení, Boží blízkost. Není to však návrat k Bohu ve smyslu návratu k opuštěné smlouvě (tak ve SZ), ale "přilnutí k něčemu novému", k "novému Božímu příchodu", k evangeliu.

Motivací obrácení není "hrozící trest", ale Boží dobrota, zachraňující Boží přítomnost (= Boží království je blízko).

16 Ježíš povolává učedníky uprostřed jejich zaměstnání. Učedníci tak opouštějí jistý zdroj obživy, aby mohli následovat svého nového učitele. Jejich nepřipravenost a nezájem vyprávěče o jejich vnitřní pocity - to vše má za cíl vyzdvihnout neodolatelnost Ježíšova pozvání. První učedníci jsou modelem, vzorem odpovědi na Ježíšovo volání k obrácení. Nesmí se však přehlédnout, že tito rybáři přijali zároveň i specifické povolání ke službě. Jejich konkrétní odpověď není tedy všeobecně platným pravidlem. Oni jsou vzorem pouze v poslušnosti Ježíšovu slovu.

17 Kristus je ten, komu patří iniciativa: pohledem vyhlíží své nové učedníky, mocným slovem je povolává k následování (učedníci jsou povoláni, aby byli s Ježíšem - Mk 3,14) a k poslání. Následování Krista a poslání jsou úzce spjaté.

Zatímco v židovství si učedníci vybírali učitele, v evangeliu je tomu naopak - Ježíš si vybírá učedníky. Kristova moc se neprojevuje pouze "ve slově povolání" (stačí slovo, aby učedníci opustili dosavadní styl života), ale i ve slově "přislíbení" - "učiním z vás rybáře lidí".

Rybáři lidí - toto obrazné označení se dá nejlépe chápat na pozadí dřívějšího zaměstnání učedníků. Jako "rybáři" mají nyní získat (a shromáždit) další lidi pro Krista. Nezdá se přínosné poukázat na Jer 16,16.

18 Učedníci hned, bez otálení poslechnou.

19-20 Druhé povolání je podobné prvnímu, líčení je však stručnější. Snad i povolání "dvou bratří" zrcadlí pozdější misijní rozeslání po dvou (6,7).

20 Zmínka, že učedníci zanechali otce a pomocníky (najaté muže), podtrhuje "cenu učednictví", které si nárokuje, aby povolaný nechal stranou rodinu a finanční zabezpečení.

Jít za Kristem znamená dát mu svůj život zcela k dispozici (odevzdanost života, tj. zapřít sebe a vzít svůj kříž - Mk 8,34) a přijmout jeho "plán", záměry (Mk 8,33). To však Kristus řekne naplno později, když Petr mu chtěl "vnutit" své představy o "úspěšném Mesiáši": "Jdi za mnou!" (tj. ne přede mě, jako bys mi chtěl určovat cestu), tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: ´Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.´" (Mk 8,33-34)

Zařazení této perikopy (1,16-20) hned na začátek evangelia chce dosvědčit, že učedníci byli s Ježíšem už od začátku jeho veřejného poslání. Oni jsou proto hodnověrnými nositeli evangelní tradice (Lk 1,1-2; Sk 1,21-22; 10,37). Učedníci nebudou "jen pasivním doprovodem" - postupně budou uschopňováni k tomu, aby se účastnili Ježíšovy služby, ba dokonce aby v ní po velikonočních událostech pokračovali.

Společné rysy prvního čtení a evangelia: Obrácení

K úvaze

Bůh existuje - to přiznají i mnozí z těch, kdo se nehlásí ke křesťanství. Bůh je osoba, Někdo (ne pouhá Energie) - to už uzná méně lidí, ale přece. Bůh je blízko, přišel a přichází do naší obyčejnosti - to už není vůbec samozřejmé. Je to něco nového, evangelního, zvláštního pro Ježíšovu zvěst. Ježíš nám dokonce říká a ukazuje, že Bůh přichází závratně blízko … až na tělo - vždyť se dotýká našich ran vnitřních i tělesných, našich "zamotaných vztahů", skrytých přání a plánů. A je těžší přijmout takového blízkého Boha, protože ho nevidíme Ježíšovýma očima a náš "selský rozum" říká, že opak je pravdou: Bůh je někde daleko, nezajímám ho.

Proto hned na začátku svého poslání Kristus považuje za tak důležité rozptýlit tyto "bludy" a vyzývá k změně smýšlení: "Nech stranou nedůvěru vůči Bohu! Odhoď skepsi, že i Bůh je bezmocný! Že je vše stejné, jako bez něj! Uvěř, že já jsem tady pro tebe. A že já jsem silnější než všechno to, co tě deptá."

Tato změna smýšlení je krokem dopředu se zavázanýma očima, protože nevidím, nemám zkušenost, vstupují na "neznámé místo" - do Božího prostoru, kde "se dějí divné věci". A je pochopitelné, že se zdráhám vstoupit na toto neznámé území Božího království. Zmítají mnou pochybnosti (někdy potlačené), zda radostná (a nepochopitelná) zvěst skutečně platí.

Stejnou obtíž měli i Galilejci, Ježíšovi současníci. Jak věřit, že Boží království je blízko, když se fakticky nic nemění? Když Římané nadále vládnou a vybírají daně? Takové a podobné námitky budou překážkou k přijetí Ježíšovy dobré zprávy. Mnozí lidé budou mít problémy s hlásáním, že je blízko Boží království, protože jejich představy se budou lišit od představ Ježíšových.

A my jsme na tom podobně - jak věřit, že Boží království je blízko, když vládnou ti, kdo mají široké lokty, když modlitby za uzdravení nejsou vyslyšeny? Věřit evangeliu však znamená také "důvěřovat" Kristu - předat mu své představy o uskutečňování království. A to je velká "oběť našeho smýšlení" - bohužel víme až příliš dobře, co Bůh má dělat a co ne. Ale Bůh jedná jinak - protože je Bohem, a ne člověkem. Naštěstí. A cestou je přijmout jeho představy, uvěřit, že on ví lépe, jak a koho uzdravit, jak a kdy vyslyšet naše modlitby, jak a kdy zasáhnout do politických událostí. Je těžké věřit Bohu a důvěřovat mu, že ví, jak na to. Věřit, že "má věci pod kontrolou" a zasáhne, i když se mi někdy zdá, že "spí" (jako Kristus na loďce při bouřce). Snadnější je upadnout do praktického ateismu, do názoru, že "Bůh prostě není", není v mém životě, nepřichází do mého každodenního plahočení. Je těžké věřit v evangelium Boží (a ne moje, podle mých představ) …

Evangelium je radostnou zprávou také v tom, že Boží recept je lepší než moje. A mohu se těšit, že toto řešení překoná moje nejrůžovější sny. Ne hned - protože toto království se teprve přiblížilo, ale neprojevilo se ještě v celé slávě. Ale přece už teď platí: "Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid." (Iz 43,19-20)

Už teď můžeme zakoušet, že "náš Bůh každý den nosí naše břemena. Bůh je náš život. Bůh je Bohem, jenž nás zachraňuje. Je to on, Hospodin, kdo vyvádí z tenat smrti." (Ž 68,20-21). Evangelium říká, že Bůh se mě jemně dotýká, přichází ke mně někdy nepozorovaně, ale někdy také s "mocí a silou".
Nevíš o tom?

K aplikaci

1. Abys mohl docenit hodnotu Jonášovy knihy, přečti si kapitoly 3-4 (případně celou knihu). Tak budeš mít ucelenější představu o originálním poselství tohoto proroka.

2. Co mě spoutává? To pak mohu v modlitbě odevzdat Pánu - pokud nejsem toho schopný, mohu prosit Pána o vysvobození z těchto "pout".

3. Co pro mě osobně znamená "evangelium"?