1. čtení
Lv 13,1-2.45-46

1Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: 2„Jestliže se u někoho ukáže na holé kůži vřed, strup nebo světlá skvrna - což bývají příznaky zhoubného malomocenství - ať je přiveden k veleknězi Árónovi nebo k některému z jeho synů kněží.

45Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: Nečistý, nečistý! 46Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor.“

Ačkoli staří Izraelité skutečně znali to, co dnes nazýváme malomocenstvím, příslušný hebrejský pojem zahrnuje různé formy kožních onemocnění. Kap. 13 Levitiku pojednává o dočasných léčitelných nemocech (tedy nikoli o Hansenově chorobě čili o malomocenství – lit. překlad je tedy zcela zavádějící, jiné moderní překlady jsou přesnější). Ve starověku považovali takové nemoci za velmi nakažlivé, proto se vyžadovalo striktní oddělení postiženého. Ovšem v Levitiku, ačkoli nesmíme vyloučit aspekt hygieny, byla ještě důležitější fyzická integrita, nutná pro účast na bohoslužbě. Vyloučení malomocného ze společenství a nařízení, že po uzdravení bylo třeba přinést oběť za usmíření, ukazují, že malomocenství bylo považováno za následek hříchu.

Ne všechny podoby kožního onemocnění znečišťovaly, ale jen ty, které byly nakažlivé. Diagnóza příslušela knězi, který nevystupoval jako lékař, ale jako soudce a vykladač zákona. Jeho kladné posouzení bylo nutné pro opětné připuštění do společenství. Během doby znečištění se postižený musel zdržovat mimo město a upozorňovat druhé na svůj stav (pomocí těchto znamení: roztržené šaty, dlouhé a rozpuštěné vlasy, zahalené vousy, opakované volání „nečistý!“).

Přestože Lv 13 nepojednává o malomocenství, uvedené zákony se mohou také vztáhnout na tuto chorobu, která je infekční (i když zdaleka ne v takové míře, v jaké se to přisuzovalo ve starověku).

Mezizpěv
Ž 31

Odpověď: Tys mé útočiště, zahrneš mě radostí ze záchrany.

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost,
jehož hřích je přikryt.
Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu,
v jehož duši není klamu.

Vyznal jsem se ti ze svého hříchu,
svou nepravost jsem nezatajil.
Řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti,“
a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.

Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví,
jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.

2. čtení
1 Kor 10,31-11,1

Bratři! 31Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. 32Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. 33Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. 11,1Napodobujte mne, jako já (napodobuji) Krista.

Pavlova řeč se stále točí kolem „svobody podřízené lásce“. I pokud se týká obyčejných záležitostí, křesťan má „hledat prospěch druhých“ (a, nakolik je to možné, nepůsobit pohoršení). Jinými slovy: ať se hledá vždycky Boží oslavení, které je spjaté s prospěchem druhých. Tak se napodobuje příklad Pavlův a, tedy vlastně Kristův.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Veliký prorok povstal mezi námi, Bůh navštívil svůj lid! Aleluja.

Evangelium
Mk 1,40-45

40K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ 41Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ 42A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. 43Ježíš ho hned poslal pryč 44a přísně mu nařídil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, co nařídil Mojžíš - jim na svědectví.“ 45On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Přesto však chodili k němu lidé odevšad.

Evangelium vykresluje Ježíše „s lidskou tváří“ a s lidskými city: pohnut soucitem Kristus vztáhl ruku a uzdravil nemocného. Zákaz rozhlašovat zázrak se má opět chápat na pozadí toho, že jen po ukřižování a vzkříšení je možné „správně poznat Kristovu identitu“. A teprve pak nastává čas hlásání.

K hlubšímu porozumění textu

Malomocenství je v Bibli jedním z nejhorších neštěstí, které mohou člověka potkat. Malomocný je jako „mrtvé narozené dítě“ (Nm 12,12), „chodící mrtvola“. Jeho uzdravení se přirovnávalo vzkříšení mrtvého (proto neudivuje reakce izraelského krále na Naamánovu žádost: „Což jsem Bůh, který může zabít a vzkřísit k životu?“ – 2 Kr 5,7). Malomocní museli žít odděleně – už samotné setkání s nimi znečišťovalo. Rabínská teologie považovala malomocenství za Boží trest a, následkem toho, viděla v malomocném hříšníka. Pro lepší představu – malomocenství bychom dnes snad mohli srovnat významem třeba s nemocí AIDS.

40-42 Jako v mnoha perikopách o uzdravení, i zde nemocný přichází k Ježíšovi. Vkleče se dožaduje pomoci. V jeho žádosti se skrývá hluboká víra. Pokud uvážíme, že pouze Bůh mohl osvobodit od malomocenství, jak veliká musela být důvěra malomocného nejen v Ježíšovu dobrou vůli a uzdravující moc, ale i v Ježíšovo spojení s Bohem! Víra malomocného je pozoruhodná také v tom, že nevyžaduje dotek („dotknu-li se jen jeho šatů…“), ba ani slova („řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven“) – stačí Ježíšovo rozhodnutí (chceš-li)!

Ježíšova odpověď je soucit, resp. hněv – bohužel řecký text umožňuje obě varianty (lit. př. „soucit“). V každém případě je Ježíš pohnut, rozrušen. Pokud se jedná o soucit, pak se to má vztáhnout k lidskému utrpení. Hněv („spravedlivý hněv“), oproti tomu, je zaměřen proti zlu, proti narušenému řádu (projevenému malomocenstvím). Vztažení ruky (spíš pravé) a dotek jsou typickými znameními zázraku uskutečněného v autoritě. Ježíš se dotýká nemocného i přesto, že to bylo zakázané zákonem. V tom můžeme zahlédnout jeho vědomí moci a neohroženosti. Uzdravení se opět děje okamžitě. Evangelium se tak liší od starozákonních textů o uzdravení (Nm 12,4-16; 2 Kr 5,8-14). Miriam musela na své uzdravení čekat sedm dní, Naamán se musel sedmkrát umýt v Jordánu, zde je však malomocný okamžitě zdráv.

43-44 Následuje striktní zákaz nemluvit o uzdravení. A důvod zákazu je hned zřejmý – Ježíš by kvůli popularitě nemohl „svobodně“ působit (tedy jako hlasatel evangelia a služebník Boží) – dav by jej zřejmě vyhledával jako divotvůrce.

Uznání kněze se pak stane důkazem a potvrzením uzdravení (Lv 13,49). Na svědectví má uzdravený přinést to, co je nařízeno zákonem. Mohli bychom mluvit o „tiché evangelizaci“, skrze mlčenlivé svědectví Ježíšových skutků.

45 Ten, který byl doposud vyloučený ze společnosti, se stává hlasatelem. Avšak předčasné a veřejné od-halování zázraku vedou k za-halování Ježíše (musí se skrývat). Uzdravený touto „nevhodnou evangelizací“ téměř donutil Ježíše, aby odešel do ústraní. Ne každý, kdo otevřeně vykládá, co s ním učinil Pán, umožňuje Ježíšovi, aby se setkal s lidmi tak, jak On chce. Je třeba hlásat Krista – avšak v pravý čas a „nezkresleně“ (zvěstovat Krista celého, nejen uzdravovatele a divotvůrce).

Uzdravení malomocného je prvním vrcholem galilejské misie –pověst o Ježíšovi se šíří.

K úvaze

Bez rodiny, nejbližších, přátel. Mimo společenství. Pro druhé „mrtvý“. To vše prožíval malomocný, který (podle zákona) musel žít na opuštěných místech. Ba dokonce se nesměl ke druhým přibližovat – byl pro něj ohrožením, nebezpečím. A navíc – žít s představou, že jeho nemoc byla důsledkem hříchu, zla! Zažíval tedy na sobě smrt (zaživa prožíval smrt – bez vztahů, bez společenství s druhými, bez Boha – vždyť neměl účast na bohoslužbě a „žil v hříchu“). A k tomu ještě – nejen že na něm smrt lpěla, ale dokonce byl jejím nositelem! Lidé od něj proto utíkali. Nezažíval pak takový malomocný i vnitřní smrt, pocit naprostého odmítání – jak od lidí (a vlastních příbuzných, tedy nejbližších!), tak od Boha? A k tomu ještě ta „nepříjemná nemoc“ – nemoc „ztrapňující“, protože jej činila nevzhledným, odpuzujícím. Nestál pak takový jedinec krůček od vlastního sebeodmítání? (Odmítání tedy nejen od vnějšího okolí!) Krůček od nenávisti k vlastnímu tělu? A krůček od smrti … fyzické? (Nejen tedy duševní a duchovní!)

Je tu však někdo, kdo není bezmocný. První člověk, kdo nemusí utíkat před tímto malomocným. První, který se ho dotkne! Pro kterého nakažlivá nemoc není překážkou! První, kdo mu tím dotekem ruky může sdělit: „Přijímám tě!“ A nejen to – je tu konečně někdo schopný „odít“ toho malomocného novou důstojností. „Už se nemusíš cítit jako vyvrhel, jako chodící mrtvola, jako zosobnění smrti. Chci, aby tě nemoc opustila. Toužím, abys mohl opět najít pravé lidské vztahy. Svou důstojnost před Bohem. Protože – žádná smrt mě nemůže zastavit. Já jsem silnější.“

Ježíš vnáší život tam, kde je smrt. Pohlcuje smrt nejen v jejích projevech vnějších, ale i vnitřních: sebeodmítání, narušené vztahy, pocit zmařeného a zbytečného života, nedocenění, ba dokonce odmítnutí ve společenství (ve farnosti?). Ježíš uzdravuje někdy ihned, někdy ale také postupně. Nejčastěji zakoušíme jeho uzdravující doteky v delším období, v procesu postupné rehabilitace (společenské) a rekonstrukce (poničeného obrazu sebe sama, pokřiveného vztahu k sobě i k druhým – ale i k Otci!).

A je to velké dobrodružství vidět a zakoušet na sobě, s jakou fantazií Kristus používá různé lidi a situace, aby v nás obnovil původní Boží mistrovské dílo. Jen jedno žádá – abychom mu dovolili se nás dotýkat. A abychom neutíkali před ním … jako „nevěřícný malomocný“, který se už považuje za ztracený případ … i pro Krista!

Jen jedno – jednat jako ten prozíravý a moudrý malomocný!

K aplikaci

1. Jsou v dnešním světě „onemocnění“, které ve svých společenských a náboženských důsledcích připomínají malomocenství?
2. Přizpůsobit se druhým – to není žádné slabošství, ale naopak projevem silné víry a pevného charakteru, vždyť tím dokazuji, že dokážu rozlišit to podstatné (a neměnné jádro evangelia) od „svých osobních forem“ (zbožnosti, křesťanského života). A snaha hledat to, co prospívá druhým, navíc prozrazuje, že jsem ve víře dospělý – protože vidím nejen sebe, ale i druhé. K jakým konkrétním krokům tě podněcují Pavlova slova?
3. Malomocný povzbuzuje, aby ses před Kristem neskrýval – se svými ranami, před kterými ty sám zavíráš oči. Vždyť Kristův dotek je jemný – a proměňuje. S důvěrou přistupuj k němu … se svými „otoky, jizvami, skvrnami“, ale i pocity nepřijetí, vyhoření.