1. čtení
Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18

1Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" 2Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím."

9Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. 10Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. 11Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Tu se ozval: "Tady jsem!" 12(Anděl) řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mu neodpíráš svého syna, svého jediného syna." 13Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy do křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. 15Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: 16"Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, 17zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. 18V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."

Abrahám prožívá další situaci, kdy prokazuje svoji víru a bezmeznou oddanost. Bůh nyní žádá, aby Abrahám obětoval svého syna, a tím zjevně zpochybňuje příslib o četném potomstvu. Praotec víry stojí před otázkami: Je Bůh tak vrtkavý, panovačný a krutý? Tuto zkoušku nepotřebuje Bůh, ale člověk, aby tak rozšířil "horizonty své víry" a nově poznal, jak je Bůh velký, jiný, neuchopitelný. Abrahám v této zkoušce nemá žádnou oporu, jen holou víru. Izák měl zemřít, aby se Abrahám neopíral o splnění Božího slibu již na základě přirozeného otcovství, ale Božího slova. Skrze bolest odevzdání toho "nejdražšího" Abrahám dorůstá ve víře a po zkoušce dostává znovu svého syna jako dar a "zaslíbení".

Mezizpěv
Žl 115

Odpověď: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl:
"Jsem tak sklíčen!"
Drahocenná je v Hospodinových očích
smrt jeho zbožných.

Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník,
jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice,
rozvázal jsi moje pouta.
Přinesu ti oběť díků a budu vzývat jméno Hospodinovo.

Splním své sliby Hospodinu
před veškerým jeho lidem
v nádvořích domu Hospodinova,
uprostřed tebe, Jeruzaléme!

2. čtení
Řím 8,31b-34

Bratři! 31Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? 32Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? 33Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? 34Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!

Obětování Izáka bylo předobrazem "obětování" jiného milovaného syna: Ježíše Krista. Ježíš Kristus je ten velký Boží dar, ve kterém jsou zahrnuty všechny ostatní dary, jež nejsou ještě vidět: vykoupení těla, konečné oslavení (Ř 8,18.23). Na této jistotě stojí naděje na oslavení (Ř 8,18-21). Taková jistota se nenechá zviklat ani obavami či úzkostmi ze "soudu". Vždyť Bůh je s námi, on vydal svého Syna za nás. Kdo přijímá dar Syna a zůstává v něm, nemusí se obávat odsouzení - Bůh je na jeho straně. Takový člověk může s plnou důvěrou postupovat "od slávy k slávě" (2 Kor 3,18) až ke dni plného oslavení.

Zpěv před evangeliem

V zářivém oblaku bylo slyšet Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.

Evangelium
Mk 9,2-10

2Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. 3Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. 4Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. 5Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" 6Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. 7Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!" 8Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.

9Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. 10Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".

Ježíšovo proměnění se odehrává na hoře, typickém místě zjevení Boží slávy. Úryvek obsahuje mnoho styčných bodů s Božím zjevením na hoře Sinaji (Ex 33-34): místo o samotě, oblak symbolizující Boží přítomnost, proměnění, Boží výzva k poslušnosti. Přesto evangelní událost převyšuje starozákonní zjevení. Mojžíšovi zářila jenom kůže na tváři (Ex 34,29), kdežto Ježíšovi celé tělo, ba dokonce i oděv. Mojžíš zakusil sám Boží přítomnost, Ježíš však dal zakusit tu slávu také třem dalším učedníkům. Mojžíš přijal slova od Hospodina, kdežto Ježíš sám má slova, která mají učedníci poslechnout. Ježíš je novým Mojžíšem, dokonce větším než on, protože je Božím milovaným Synem. Proto nyní stačí samotný Ježíš, stačí jeho slovo.

K hlubšímu porozumění textu

Žádný jiný evangelní text (z událostí před Velikonocemi) se tomuto úryvku nepodobá. Vždyť celá Ježíšova služba je zahalená jakousi rouškou - a jen v tomto případě se rouška odnímá a něco z Kristovy slávy vyzařuje přímo před očima učedníků. Tato sláva má posílit učedníky tváří v tvář nastávajícímu utrpení Mistra a má legitimovat Krista jako Mesiáše a Syna Božího, a to navzdory pohoršlivému proroctví o jeho smrti. Příhodným názvem perikopy by mohlo být: "Boží odpověď na zvěst o utrpení".

Středem vyprávění není jen zjevení Kristovy slávy, ale také Otcovo slovo.

2-3 Výjimečné časové určení "po šesti dnech" (vynechané v liturg. textu) je snad narážkou na Ex 24,12-18, kde Mojžíš vidí Hospodinovu slávu na hoře a sedmého dne slyší Boží hlas. Ježíš bere s sebou tři učedníky: srv. Ex 24,1.9, kde Mojžíš přibírá tři blízké spolupracovníky, Árona, Nadaba a Abihu. Právě tito tři učedníci mají tu výsadu, že mohou doprovázet Krista v Getsemanské zahradě (26,37). Skutečnost, že jen úzký okruh učedníků může být svědkem této události, poukazuje na skutečnost, že se nejedná o veřejnou epifanií: proto se o ní má zachovat mlčení (v. 9). Vysoká hora v určitém smyslu koresponduje s horou Sinaj.

Slovo "proměnit se" je také v Řím 12,2 a 2 Kor 3,18 ("Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně" - tato pasáž je rozvedením a výkladem Ex 34): toto druhé místo je snad narážkou na příběh o proměnění. Jak si jej představit? Na pomoc nám přichází následující věta: jeho šaty byly bílé jako světlo (srv. bělost andělských rouch, 28,3). Učedníci vidí Krista jako nikdy předtím. To, co vidí, jim určitě připomíná příběh o Mojžíšovi na Sinaji (srv. Ex 24). Je zjevné, že se dostávají do přímého kontaktu se slávou Boží přítomnosti.

4 Rozmluva s Mojžíšem a Eliášem navozuje, že Kristovo dílo je v jednotě s učením SZ, reprezentovaným těmito dvěma postavami. Výklad, že Mojžíš představuje zákon a Eliáš proroky, se nedá podložit (na Mojžíše se v tomto úryvku naráží spíš jako na proroka, viz verš 7 navazující na Dt 18,15; navíc, kde je v Bibli představen Eliáš jako zástupce proroků?). Jak Eliáš, tak Mojžíš představují nebeský zástup: oba byli vzati do nebe po smrti (2 Kr 2,11-12; viz rabínskou tradici o Mojžíšovi v návaznosti na Dt 34,6). Tyto dvě postavy jsou spojeny s horou Božího zjevení (Mojžíš se Sinaji, Eliáš s Chorebem, 1 Kr 19,8). Ještě důležitější je to, že oba jsou eschatologickými postavami, které mají předcházet příchod Mesiáše na konci časů (srv. 9,11; proměnění je předobrazem a předchutí nastávající poslední doby). Mojžíš je předobrazem Mesiáše (viz níže "kontext předcházející"), Eliáš předchůdcem.

5 Petrova slova se dají přeložit také: je dobré, prospěšné, potěšující tady být. Apoštolův záměr postavit tři stany snad prozrazuje předpochopení, že už nastává definitivní konec světa: stany by měly posloužit trvalému přebývání.

6-7 Oblak symbolizuje přítomnost Boží (srv.Ex 40,35). Zazní hlas (i po křtu zazněl hlas z nebe, 1,11). Pronesená slova se shodují s těmi uvedenými v 1,11, ale nyní se navíc přidává "jeho poslouchejte", což zdůrazňuje jedinečnou Ježíšovu autoritu, a to v návaznosti na Dt 18,15 ("Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat." Srv. Sk 3,22-23). Boží hlas tedy ztotožňuje Krista se Synem, který má jedinečnou autoritu. A protože učedníci těžko přijímají Ježíšova slova o jeho smrti (viz Petrovu námitku, Mk 8,32), Bůh vybízí: Toho poslouchejte (tj. přijměte jeho slova o cestě utrpení).

8 Nyní zůstává jen Ježíš, kterého mají učedníci poslouchat. Jeho slova, jeho přítomnost stačí.

9-10 Příkaz mlčet je variantou motivu mesiánského tajemství (8,30). Jestliže Kristus pravidelně vybízel k mlčení o své mesiánské identitě, tím spíš v tomto případě, kdy hrozilo nebezpečí špatného pochopení jeho budoucí cesty. Teprve po vzkříšení bude možné hlásat, bez rizika nepochopení, tajemství Kristova proměnění.

Událost proměnění Páně v kontextu Markova evangelia

Kontext předcházející

Proměnění:
- Je předzvěstí slávy při druhém příchodu Páně (8,38).

- Naplňuje bezprostředně předcházející slova: "Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci" (9,1).

- Zjevuje slávu vzkříšení učedníkům, kteří považují za těžké následovat Kristův příkaz o cestě kříže (8,34: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne"). Předzvěstí a předchutí slávy vzkříšení je proměnění, které má posílit učedníky v následování Krista, a to i v jeho utrpení. Pozdější utrpení nemá přivést učedníky k zpochybňování Ježíšových slov, ke ztrátě víry v jeho oslavení. Proto jsou na hoře pobízeni Otcovým hlasem, aby poslouchali "milovaného Syna" neboli přijali s vírou Kristovo svědectví: On má být Mesiášem trpícím, ale zároveň vzkříšeným a oslaveným.

- Navazuje na Mk 8,27-30, neboť i tam byl Ježíš prohlášen jako Syn Boží (s tím rozdílem, že od člověka, od Petra). Mk 9,2-8 je božskou pečetí Petrova vyznání.

- Je legitimací "prorockých" slov v 8,31 (předpověď utrpení): proměněním Bůh legitimuje Ježíše a jeho slova.

- Navazuje na událost křtu (Mk 1,9-11).

Kontext následující

Velmi zajímavým paralelním textem "pod opačnou podobou" je pasáž o ukřižování (15,33-41):
- zatímco v prvním případě se jedná o zjevení v soukromí, Kristus má zářící šaty, je na vysoké hoře, kolem něho jsou dva velikáni z dávné historie, všude světlo, v druhém případě je to veřejná podívaná, Kristus je pokořený, vyvýšený na kříži a obklopen obyčejnými zločinci, jeho šaty jsou roztržené, tma všude kolem

- na hoře je přítomen Eliáš, u kříže zaznívá výzva: "Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout"

- v obou případech je Ježíš vyznán jako Syn Boží. V tomto vyznání (tj. v christologii) spočívá jednota těchto dvou událostí.

Máme tedy dvě antitetická místa, která spolu souvisejí, jakýsi diptych, ve kterém oba obrazy mají stejné obrysy, ale různé barvy (tudíž bychom mohli tyto obrazy na sebe přeložit). Jako Boží Syn se Kristus podílí na dvou mezních, opačných situacích lidské existence: je pokořený a oslavený, obklopen svatými a hříšníky, oblečen do světla a temnoty.

Společné rysy čtení a evangelia

První a druhé čtení mají jasné společné téma, obětování (darování) jediného, milovaného syna.

Evangelium pojednává o proměnění Páně (tak ve všech cyklech na 2. neděli postní). Proměnění je přezvěstí vzkříšení, a tak ukazuje (a dává předem zakoušet) cíl postní doby: Velikonoce, proměna celého člověka.

K úvaze

"Můžeme se ještě změnit?" Možná s takovou skeptickou otázkou někteří vstoupili do postní doby. Mnohé pokusy "o obrácení" ztroskotaly (či skončily s malým "efektem"), a tak je pochopitelné určité vystřízlivění a rezignace. A taková rozčarující zkušenost není ani tak minusem, jako spíš plusem. Z několika důvodů. Poznali jsme, že opravdu na to nemáme, abychom "se obrátili". Pokud z toho vyrostlo naše vědomí pokory (ale ne sebepohrdání či "definitivní prohry"!), pak je to jedině dobře. A už to bylo "velkým plodem" (a efektem) neúspěšných pokusů o změnu. Z takového stupínku jsme třeba mohli pokročit výš: my na to nemáme, a proto "o to víc" potřebujeme Boha. Jasně, tuto teoretickou poučku známe velmi dobře ("bez milosti se neobejdu"): avšak něco jiného je teoretická znalost, něco jiného je znalost existenciální, na vlastní kůži prožitá a za svou přijatá. Asi každý člověk potřebuje projít zkušeností toho puberťáckého "já na to mám", "zvládnu to sám" (čili - zvládnu "obrácení", sebezápor, půst), aby po opakovaném narážení na zavřené dveře "dostal rozum" a pochopil: "Tudy ne, přátelé". Takové poznání nemá vést k depresi, "že to nejde" (a že volání k obrácení je prázdnou agitací), ale "že to jde i jinak".

Tato neděle obsahuje velmi prosté poselství: "Zastav se na chvíli, neobírej se pořád sám sebou, nedívej se na ty svoje asketické činy (nezdary, nemožné vlastnosti či hříchy). Dívej se na Krista. Představ si ho na hoře, jak je proměněný, prozářený, prostoupený světlem. Jednoduše nech spočinout svůj zrak na Kristu (jako bys na něm nechal své oči)." Jak dalece se asi Kristus odevzdal Otci, že jím byl nakonec tak prostoupen? Jak velký prostor (a svobodu) Kristus poskytl svému Otci, že ho mohl tak proměnit?

Na proměněném Kristu září především umění odevzdanosti. On se zcela odevzdává Otci (a kráčí i po nepříjemné cestě utrpení, "ztrapnění" před druhými a ztráty všeho), a proto zakouší, jak se mu Otec odevzdává a pro-měňuje. Kristus se totiž nez-měnil, ale pro-měnil: zakusil něco hlubšího než pouhou z-měnu, totiž vnitřní a celostnou pro-měnu, zasahující do morku kostí - protože až tam pustil svého Otce. Až na tělo, pod kůži. Do svého nejhlubšího soukromí.

A tak odpověď na otázku "můžeme se ještě změnit?" nezní "ano", ale "nejen změnit, ale dokonce proměnit". Naše četné pokusy o obrácení byly doposud možná zaměřené na pouhou změnu (vnějšího chování, "překonání zlozvyku"), okrášlení fasády našeho vnějšího života (abychom vypadali dobře před sebou? před druhými?). V evangeliu však nejde o změnu, ale o proměnu - do morku kostí. A to bude možné tehdy, když pustíme Otce pod kůži.

K aplikaci

1. Úryvek se nabízí přímo k tomu, aby sis celou událost představil (cestu na horu, rozhovor Izáka s tátou…). Zkus kráčet s Abrahámem, vcítit se do jeho pocitů při rozhovoru se synem, při svázání Izáka. A na závěr si polož otázku, jak tato událost promlouvá do tvého osobního života?

2. Pavlův text si přivlastni tak, že místo tvarů zájmena "my" ("s námi", "proti nám", "za nás" …) dosadíš tvary zájmena "já" ("se mnou", "proti mně", "za mě" …). Takový text přečti několikrát … a přijmi jako slovo určené právě tobě.

3. Dnes tě evangelium nevybízí k žádnému "asketickému činu", ale prostě a pouze k tomu, abys pozoroval proměněného Krista … a nechal na něm své oči!