1. čtení
Sk 1,15-17.20-26

¹⁵Petr se postavil před bratry - bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí - a řekl: ¹⁶"Bratři, muselo se splnit to, co v Písmě předpověděl Ducha svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. ¹⁷Počítal se k nám a měl účast na této naší službě. ²⁰Stojí totiž v knize Žalmů: 'Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí' a 'jeho úřad ať dostane jiný'. ²¹Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, ²²od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání." ²³Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš - příjmení měl Justus - a Matěje. ²⁴A takto se modlili: "Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, ²⁵aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil." ²⁶Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.

Opět se tu ukazuje, jak jsou slova Písma stále živá a jak promlouvají do různých životních situací. Slova žalmů jsou světlem pro rozhodnutí apoštolů doplnit okruh Dvanácti. Přece však kritériem a pohnutkou pro konkrétní volbu není jenom Písmo, ale také "teologický argument" (v. 21.22) a konečně modlitba (v. 24). Je důležité si všimnout, že nově zvolený apoštol má být z těch, kteří chodili s Ježíšem po celý čas jeho pozemského působení. Jen takový člověk může totiž přesvědčivě svědčit o tom, co viděl a slyšel. Samotná volba apoštola je pak v modlitbě zcela přenechána Bohu, který promluví skrze los. Naposledy se setkáváme se zmínkou o použití losů: po Letnicích bude sám Duch v srdcích apoštolů promlouvat a vést bezprostředně jejich rozhodnutí.

Mezizpěv
Žl 102

Odpověď: Hospodin si zřídil na nebi trůn.
Nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina,
vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno!
Veleb, duše má, Hospodina
a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!

Jako je vysoko nebe nad zemí,
tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.
Jako je vzdálen východ od západu,
tak vzdaluje od nás naše nepravosti.

Hospodin si zřídil na nebi trůn
a všechno řídí jeho vláda.
Velebte Hospodina, všichni jeho andělé,
mocní silou, dbalí jeho rozkazů.

2. čtení
1 Jan 4,11-16

¹¹Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. ¹²Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. ¹³Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. ¹⁴My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. ¹⁵Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. ¹⁶My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

Verše 11-13 oproti gnostickým názorům o možnosti přímého "vidění" Boha zdůrazňují osobní společenství "zůstávání" v Bohu. Další odstavec (v. 14 - 16) pak znovu spojuje témata "víra" a "láska" v jedno (srov. již 3,23). Vlastní vrchol a střed celého listu se skrývá ve v. 16a: "Poznali jsme a uvěřili jsme v lásku, kterou má Bůh k nám." Slovo "poznat" je v 1 Jan vždy používáno ve zcela určitém smyslu (srov. 2,3): bytostná vnitřní zkušenost (tj. "poznání"), kterou zprostředkovává láska.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Nenechám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat. Aleluja.

Evangelium
Jan 17,11b-19

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: ¹¹"Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. ¹²Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. ¹³Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. ¹⁴Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. ¹⁵Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. ¹⁶Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. ¹⁷Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. ¹⁸Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. ¹⁹A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."

Prosba o ochranu, posvěcení a sjednocení učedníků znamená v zásadě jedno: zůstat ve společenství s Bohem, a to i uprostřed světa (který nezná Boha). Toto "zůstávání" není statické, ale dynamické, protože se jedná o stálý růst a prohloubení života s Bohem, ve stále větší důvěrnosti. Takto obdarovaní učedníci pak mohou zůstávat ve světě (tj. nemusí se jej bát a před ním se uzavírat), ale zároveň "nebýt ze světa" (tj. nesplynout s ním a své jednání nechat určovat Duchem Ježíšovým). Pro takovéto setrvávání však musí být "posvěceni" pravdou, tj. Ježíšovým slovem, jeho zvěstí a posláním (srov. Jan 8,31-32; 1,12; 15,16). Ke slovu však musí jako jeho dovršení přistoupit ještě Ježíšovo vlastní "zasvěcení" - smrt na kříži (v. 19).

K hlubšímu porozumění textu

11 Nezvyklé oslovení "svatý" (Otče) uvádí a podtrhuje téma posvěcení učedníků. Svatý je Bůh ve své "jinakosti", odlišnosti od světa "ponořeného do tmy a smrti".

Syn prosí Otce, aby zachoval ty, kdo "zachovávají slovo" (mezi člověkem a Bohem je oboustranná souhra: Otec "zachovává", ale také učedníci "zachovávají"!). Zachovat ve svém jménu znamená "v sobě", "ve své blízkosti", "přítomnosti". 

"Aby byli jedno jako my" - prosba o jednotu učedníků podle "vzoru a jednoty" Otce a Syna (v. 22). Pokud byl Ježíš s učedníky, byl jejich spojujícím poutem. Ale po jeho odchodu oni musí zachovat jednotu, která je výrazem a znamením Boží přítomnosti.

12 Tak jako častěji u Jana, počáteční pregnantní slova (v. 11) se posléze rozvádějí a konkretizují.

13 Ježíš vyslovuje slova modlitby, aby učedníci mohli mít radost (z vyslyšení modlitby). Motiv radosti připomíná 15,11 a 16,20-22.24. Ježíš chce zprostředkovat vlastní radost a pokoj, aby učedníci mohli ustát nepřátelství světa.

14 "Slovo" se má chápat v silném smyslu jako "slovo zjevení" zprostředkující Boží přítomnost, moc ("slovo" je u Jana synonymem "pravdy", v. 17). Proto je to slovo, které posvěcuje a přináší život.

15 Prosba o "zachování", vyjádřena předtím pozitivně ("zachovej ve svém jménu"), je nyní vyjádřena negativně ("uchovej od zlého"). Zlý je onen "vládce světa" (12,31; svět u Jana znamená vesměs "prostředí nepřátelské Bohu").

16 Učedníci nejsou ze světa, protože jsou "shůry", patří totiž Otci.

17 Nová prosba o "posvěcení" prohlubuje a rozvíjí prosbu o "zachování v Božím jménu". Posvěcení se děje skrze Boží slovo, které "odděluje" ze světa (v. 14). Posvěcení skrze Boží slovo se vyjádřilo už v 15,3 ("vy jste čistí skrze to slovo, které jsem k vám promluvil" - očištění se má chápat "hlouběji" jako posvěcení). Tím posvěcením máme rozumět vtažení do Boží blízkosti, naplnění Boží přítomností. Učedníci mají být vybavení pro své působení ve světě, a sice mocným a posvěcujícím Božím slovem. I v 1 Jan 2,14 se tvrdí, že "mladí" zvítězili nad zlým skrze Boží slovo.

18 Bůh nebere učedníky ze světa - naopak je do něj posílá! To, že učedníci "nepatří světu a nejsou ze světa", není důvodem k jejich stažení ze světa, ale k jejich povolání pokračovat v Ježíšově díle. Tak jako samotný Ježíš byl Otcem vybaven a posvěcen (10,36), a pak vyslán do světa, stejně tak chce učinit Ježíš se svými učedníky.

19 Předchozím veršem se přesunula pozornost na Ježíše, který posílá do světa. Ten se nyní posvěcuje za učedníky - toto posvěcení se děje v sebeodevzdání na kříži. "Posvěcení v pravdě" neznamená "doopravdy" (v protikladu ke kultovnímu, "nepravdivému zasvěcení"), ale "v Pravdě" Božího slova (a tím se vracíme k v. 17; Pravda tedy posvěcuje, osvobozuje - 8,32, očišťuje - 15,3, oživuje - "moje slova jsou duch a život"). "Aby byli posvěcení" se v řeckém textu vyjadřuje tzv. perfektem, slovesným tvarem označujícím trvalost děje.

Sebedarováním na kříži Ježíš přechází k Otci, a tak otevírá cestu učedníkům, aby i oni mohli "přejít k Otci, k Pravdě".

Společné rysy čtení a evangelia

Centrální myšlenkou je jednota společenství (1. čtení a evangelium). Ve svém nejhlubším základu je to jednota v Bohu (být v něm - 2. čtení a evangelium). Konkrétně se tato jednota projevuje a uskutečňuje vzájemnou láskou (2. čtení), která je opět "vyjádřením zůstávání v Bohu" (2. čtení): Boží láska se tak "přelévá" na druhé.

K úvaze

Být, či nebýt … ze světa? Být, či nebýt … ve světě? Existují dvě různé odpovědi na tyto otázky: splynout se světem (být ze světa) a utíkat z něj (nebýt v něm). Ani jedna z těchto odpovědí není správná. Řešení je uprostřed: být ve světě, ale … nebýt tím světem!

Žít v tomto napětí však není jednoduché! Je náročné "žít ve světě" a přitom si uchovat svoji tvář (podle Kristovy podoby!). Bezděčně totiž přijímáme jiné tváře, třeba ve snaze si zajistit "image" přijatelný pro okolí. Ztratit svou tvář je pak… pře-tvářkou.

Jiný "důslednější" křesťan si možná uchová tvář, ale spíš … svoji tvář, nikoli tvář Kristovu! Čili svéhlavě a svéřepě trvá na svých zásadách (na určitých zvyklostech ve zbožnosti či chování), odděluje se od ostatních … zkažených a zvrácených, aby "si nepošpinil ruce". Takové křesťanství není evangelním ("vy jste sůl a světlo světa"), ale je neadaptabilním a nekonformním sektářstvím.

Ideál "být ve světě, ale ne ze světa" nám ukazuje Kristus, který žil náš život a stal se nám podobný ve všem, kromě hříchu. A v tom byl věrným následovníkem apoštol Pavel, který se všem stal vším - u Židů se stal Židem, u Řeků Řekem. Ale přitom "si uchoval Kristovu tvář" - nejen "uchoval" (v sobě "konzervoval" jako vzpomínku), ale vyzařoval navenek: "na odhalené (tj. nezakryté, bez přetvářky!) tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně" (2 Kor 3,18).

Klíčem k vyřešení dilematu "být, či nebýt ze světa a ve světě" je … "být v Bohu". Toto je příliš abstraktní, tak pokusme se to konkretizovat. "Být v Bohu" - žít v něm, prožívat svůj život spolu s ním. A jako se svým partnerem "probírat s ním své těžkosti", otazníky, ale i úspěchy. Tak jako v každém vztahu, i s Bohem je důležité komunikovat … jinak se pomalu vytrácí communio (společenství). A tak jako necháváme prostor partnerovi, aby vyjádřil svůj názor (a třeba změnil náš pohled), tak stejně necháváme prostor i Bohu. To pak znamená "ztišit se" před ním (samozřejmě nejprve je třeba najít čas ke ztišení!). Bůh promluví v našem nitru, skrze jiné lidi, ale často také skrze slovo Písma. Stojí opravdu za to vyhradit si čas k hledání Božích odpovědí, konfrontovat svůj život a své postoje s tím, co Bůh říká o mém životě (ve svém slovu). Pro nás samotné je "zdravé" nechat se burcovat, provokovat Božím slovem - dovolit tomuto slovu, aby zpochybňovalo naše jednání, navyklé i klišovité postoje či reakce … A nezapomeňme, že Boží slovo není pouhým poučením, informací, ale formací, proměnou, posvěcováním ("posvěť je svým slovem"! V. 17).

Tímto způsobem budeme proměňovat svoji tvář podle Ježíšovy podoby. A budeme dostatečně silní, abychom byli ve světě, ale nebyli ze světa.

Otázky "být ve světě", "být ze světa" se tak redukují na tu základní "být, či nebýt v Bohu". Každý den obnovované "ano" vůči Bohu (a jeho slovu) nás bude uschopňovat "nebýt ze světa", ale "být ve světě", protože Bůh sám nás bude podněcovat "jít do světa", tak jako poslal svého Syna.

K aplikaci

1. Je to text velmi praktický, protože poskytuje vodítko, jak si počínat při rozhodování či hledání Boží cesty: nejprve "co říká Boží slovo", pak modlitba ("Pane, ukaž cestu"). Nakonec přistupuje znamení (církev upustila od používání losů, zvyk přejatý ze SZ): toto znamení může být vnitřní (plody Ducha - radost, pokoj před Bohem při pomyšlení na "konkrétní volbu"), nebo vnější (důležitá událost, osvěcující slovo).

2. Mnohokrát se v textu opakují slova "milovat", "láska". Co to znamená pro tebe "milovat", "láska"? Nahraď tato slova jinými podobnými výrazy, abys tak "odkryl" lesk tohoto úryvku!

3. "Kyvadlo" tvého vztahu ke světu je příliš nalevo, nebo napravo? Jsi příliš ve světě, anebo naopak utíkáš ze světa?