1. čtení
Dt 4,32-34.39-40

Mojžíš řekl lidu: ³²"Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: ptej se od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, ³³aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? ³⁴Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? ³⁹Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. ⁴⁰Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy."

Žádný jiný národ na zemi neudělal takovou zkušenost s Hospodinem jako Izraelité v Egyptě: byli vyvoleni Bohem, a to tak mocnými divy. Tato zkušenost byla "doplněna" na Sinaji: Izrael slyšel Boží hlas a zůstal naživu. To proto, aby poznal, že Hospodin je blízko a přináší život, ne smrt. Izrael tak má nabýt jistotu, že Hospodin je jediný Bůh a že bez něj není život.

Mezizpěv
Žl 32

Odpověď: Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Hospodinovo slovo je správné,
spolehlivé je celé jeho dílo.
Miluje spravedlnost a právo,
země je plná Hospodinovy milosti.

Jeho slovem vznikla nebesa,
dechem jeho úst všechen jejich zástup.
On totiž řekl - a stalo se,
on poručil a vše povstalo.

Hle, Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí,
nad těmi, kdo doufají v jeho milost,
aby jejich duše vyrval ze smrti,
aby jim život zachoval za hladu.

Naše duše vyhlíží Hospodina,
on sám je naše pomoc a štít.
Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství,
jak doufáme v tebe.

2. čtení
Řím 8,14-17

Bratři!
¹⁴Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. ¹⁵Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat: "Abba, Otče!" ¹⁶Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. ¹⁷Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.

Otec je dárce života, a to skrze Ducha. Ten nás spojuje s Otcem a činí z nás jeho děti. A syn (dcera) má právo na dědictví pravé zaslíbené země, v blízkosti Syna - pokud ovšem o Krista stojí a následuje ho už teď.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, Bohu, který je, který byl a který přijde. Aleluja.

Evangelium
Mt 28,16-20

¹⁶Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. ¹⁷Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. ¹⁸Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. ¹⁹Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a ²⁰učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa."

Na závěr Matoušova evangelia je závěť, odkaz Ježíšův: pokračovat v hlásání evangelia a křtít ve jméno Otce, Syna a Ducha, tj. skrze úkon křtu (čili ponoření do vody) ponořit do života Otce, Syna a Ducha.

K hlubšímu porozumění textu

"Závěrečné poslání", jak se dá nazvat tento text, má stejnou základní strukturu jako jiné evangelní texty o poslání: Mk 16,14-20; Lk 24,36-49; J 20,19-23 (místo - 16, zjevení - 17, odezva přítomných - 17, poslání - 18-20a, přislíbení pomoci - 20b). Matouš, na rozdíl od jiných evangelistů, podtrhuje všeobecnost (univerzalitu) Ježíšovy moci a jeho poslání: až čtyřikrát (!) se v tak krátkém textu objevuje slovo "všechno" (případně "veškerá": 18.19.20a.20b).

Toto poslední zjevení zakončuje Ježíšovo působení na zemi a zahajuje období povelikonoční církve. V souladu s tím se naše perikopa ohlíží 1) zpátky k celku Ježíšovy služby ("vše, co jsem vám přikázal") a 2) dopředu, do období budoucího působení církve. Tak se náš text vztahuje k dvěma různým časovým obdobím - Pán a poslání však zůstávají stejné.

Perikopa byla nazvána "klíčem" k porozumění evangelia a dokonce jejím "obsahovým rejstříkem". Zde nacházíme kristologii, eklesiologii, učednictví, "spravedlnost" ("zachovávat Ježíšova přikázání") - to vše jsou základní témata předchozích částí evangelia.

Vědomě se navazuje na tradici o Mojžíšovi. Tak jako Mojžíš na konci života pověřil Jozua jít do země obydlené cizími národy a zachovávat všechna přikázání (s příslibem Boží přítomnosti), tak podobně Ježíš: na konci pozemské služby nařizuje učedníkům, aby šli do celého světa a učili všechny národy - a přislibuje jim svou pomáhající přítomnost.

16 Učedníci se vydávají do Galileje, tak jak jim bylo nařízeno samotným Pánem (26,32) a andělem u hrobu (28,7.10). Závěrečné poslání "jít k pohanům" (ke všem národům) je svěřené tam, kde Ježíš započal svou službu: v Galileji "pohanů" (4,15-16). Setkání s Pánem se odehrává na hoře, tradičním místě Božího zjevení.

17 Neupřesňuje se ani podoba Ježíšova vzkříšeného těla, ani forma zjevení (zjevení se událo na nebi? na zemi?). Tyto vynechávky nepřekvapují, pokud bereme v úvahu, že se klade důraz na Ježíšova slova. Učedníci se mu klaněli (tak jako skoro vždy u Matouše, tímto slovesem se myslí božská bohopocta). Někteří (z učedníků) však pochybovali (jiná možnost překladu "ti všichni pochybovali") - příslušné řecké sloveso neoznačuje absolutní nedostatek víry, ale nerozhodnost, rozdělenost mysli, nejistotu, váhání (jako v případu Petra kráčejícího po moři - Mt 14,31).

18 Ježíš nečeká pasivně v nebi, ale už teď vykonává svou vládu na světě. Plnost moci je důsledkem vzkříšení. Syn člověka, který byl předán do moci jiných, má nyní moc nade všemi. On je pantokratór, vládce nade všemi (srv. především Dan 7,14: "(Synu člověka) byla dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno."). Téma vyvýšeného Pána se vyskytuje i v dalších novozákonních hymnech: Ef 1,20-23; Fil 2,6-11; Kol 1,15-20; 1 Pt 3,18-22.

19 Poslání je důsledkem vzkříšení (výzva "jděte" vyplývá z předchozího ujištění o plnosti moci, jak napovídá spojka "tedy"). Vzkříšení tedy není "soukromou" záležitostí mezi Otcem a Synem, ale událostí, která ovlivní všechny lidi. Proroctví, že v Abrahámovi dojdou požehnání všechny národy, se nyní stává skutečností díky poslání církve.

Učedníci mají jít a získat nové učedníky (dosl. "učiňte učedníky", tj. "formujte jako učedníky", myslí se tedy proces, ne jednorázová událost). Samozřejmě ve výrazu "všechny národy" je zahrnutý také Izrael.

Ve jméno znamená "aby náleželi k někomu" (řecké pojetí), nebo "aby vešli ve společenství s" (rabínské pojetí). V každém případě je zde řeč o účinku křtu (a tím je společenství, vztah s Otcem, Synem a Duchem). Stojí za pozornost, že se neříká "ve jména" (množné číslo), ale ve jméno - jedná se o stejné Boží jméno sdílené Otcem, Synem a Duchem. Také jiné novozákonní texty mluví o tom, že Otec dal jméno Synovi (J 17,11; Fil 2,9).

20 "Ježíšův příběh" neskončil vzkříšením a vyvýšením. Naopak, začal nanovo, ale v jiné podobě: nyní se uskutečňuje skrze hlásání a křest jeho vyslanců.

Ježíš, který také jako vyvýšený Pán zůstává Učitelem (Mistrem), má poslední slovo. To, co se udává potom, evangelista už nesepisuje.

"Učte zachovávat všechno" se vztahuje na Ježíšova slova (všechna!). Výzva "učiňte učedníky" se uskutečňuje křtem, ale také vyučováním (nejsou to tedy tři oddělené fáze). Tak jako Ježíš učil (Matouš pojímá Ježíše především jako Učitele), zrovna tak i církev, která rozšiřuje jeho působení a službu.

"A hle" je slavnostní a důrazné uvození poslední věty, která "je skálou a jistotou" misijního poslání: Ježíš bude se svými hlasateli. "Já jsem s vámi" připomíná úvodní "Emanuel" (Bůh je s námi - 1,23), ale také 18,20 ("kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich"). Četná jsou starozákonní paralelní místa (Gen 26,3; Mich 6,8), mezi kterými vyniká přislíbení dané Mojžíšovi (Ex 3,12 - "Já budu s tebou!"). Nejde tolik o "pouhou přítomnost", ale o přítomnost činnou (aktivní).
Matouš nepopisuje Ježíšovo nanebevstoupení, aby podtrhl, že vzkříšený Ježíš zůstává se svým lidem.

Tento text je velmi vhodný jako zakončení celého evangelia, protože zve čtenáře vstoupit do "děje": konec evangelia je totiž otevřený. Čtenář je zván, aby se stal učedníkem a vstoupil do společenství se živým Ježíšem, který je přítomný ve své církvi. A ten Ježíš, který "ukládá svá slova", je tentýž, který pomáhá ("je s námi") svou mocnou přítomností.

Společné rysy čtení a evangelia

Bůh, jaký je v sobě, se dává poznat lidem a sestupuje mezi ně ("Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi"). To je ústřední myšlenka prvního čtení, které charakterizuje toto zjevení jako dar a moc k životu. Ve druhém čtení a evangeliu se Bůh ukazuje jako Otec, Syn a Duch svatý.

K úvaze

Tak Otec miloval svět, že dal svého Syna.
Tak Otec miloval svět, že dal svého Ducha.
Tak Otec miloval svět, že dal sebe sama - v Synu a v Duchu.

Velikonoce jsou svátkem překypující Otcovy lásky, lásky tak veliké, že nedává pouze nějakou milost, ale jediného Syna. Takovou hodnotu měl každý z nás v očích Otce … A tato láska se "nevyčerpá" o Velikonocích, ale pokračuje o Letnicích - vyléváním Ducha svatého. A dnešní slavnost je korunou Velikonoc i Letnic: nejen dar Syna, nejen dar Ducha, ale dokonce i Otce, tedy celé Trojice. Žádný z nás si v tento den nesmí připadat jako bezcenný, pohrdaný, nemilovaný. I kdyby všichni lidé měli jen slova znevážení a posměchu, i kdyby žádný člověk o mě nestál, tak Bůh o mě stojí. A to dokázal velkolepě - darem sebe samého v Synu a v Duchu.

Duch je někdy označen jako objetí Otce a Syna - právem, protože je tou láskou, která je spojuje. A tímto objetím Otec objímá i mě … Není to láska obyčejná, ale božská. Může být skoro nemožné pochopit, ale hlavně přijmout, že Bůh mě může milovat v takové míře. Obzvlášť to může připadat neuvěřitelné tomu, kdo promarnil "velký majetek" (Božích darů), kdo se vydal na cestu do daleké země (pryč z Otcova domu), kdo poklesl až na úroveň… prasat (viz Lk 15,11-32). Ale i takového člověka Otec přijímá s otevřenou náručí - s vroucím objetím. A tím objetím je Duch svatý - objetí Otce a Syna. Až tak marnotratně se Otec vydává všanc, že nedává pouze nějaké dary (pokoj, radost), ale dokonce to, co je mu nejdražší a nejintimnější. Se stejnou otevřeností a láskou, jakou Otec přijímá Syna, přijímá dokonce i mě, protože je to ve stejném Duchu lásky - objetí.

To však není všechno. Tentýž Duch uschopňuje i mě, abych přijímal, ba objímal Otce i Syna… Duch totiž otevírá srdce, rozšiřuje jej, odbourává nedůvěru a strach. Osvobozuje mě, abych otevíral náruč … pro Otce, pro Syna. Může to vyznít paradoxně, ale zkušenost potvrzuje, že máme obrovské zábrany otevírat své nitro k bezvýhradnému přijetí Boha. Máme nedůvěru. A Duch nás učí důvěřovat … obejmout Boha. Vtahuje nás do samotného objetí mezi Synem a Otcem. A to nejen při modlitbě! Duch chce vtáhnout celou naši existenci (vztahy, práci, přání, plány, ale i hříchy - aby je totiž "spálil očišťujícím žárem svého ohně") do života Trojice. Jinými slovy - Bůh chce v Duchu obejmout celou šíři našeho života, nejen "jeden výsek" ("v kostele"). Tak velkou cenu máme v Božích očích. Celý náš život (šedý? fádní?) chce Bůh proniknout, vybarvit, zbožštit … dát mu jiné rozměry - božské.

Dnes slavíme dar celé Trojice. Dar obnovovaný při každé liturgii, kdy zpřítomňujeme dar Syna v chlebě a víně. V tomto daru se nám zároveň dává i Otec, i Duch - vždyť kde je Syn, je i Otec, i Duch. A tak až přijmeš velikonoční dar Kristova těla, vzpomeň si: "Toto je celá Trojice, která se ti dává …"

K aplikaci

1. Jak velké privilegium jsi mohl dostat … Před takovými slovy nezbývá než mlčet a "zůstat v úžasu".

2. V tomto textu jsou vyjmenovány různé dary, které jsme dostali od Boha. Najdi je! A za ty konkrétní dary můžeš Otci děkovat svými slovy.

3. Přímo na zlatém tácu dostáváš pozvání, aby sis připomněl dar svého křtu: byl jsi ponořen do samotného "srdce" Trojice! To proto, aby tvůj život byl "v Trojici" - a abys svoje problémy a plány "ponořoval" (odevzdával) do vody života, do životodárného Pramene.