1. čtení
1 Král 19,4-8

⁴Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" ⁵Lehl si a pod tou kručinkou usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" ⁶Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul. ⁷Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." ⁸Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.

I "hrdinové" formátu Eliáše či Mojžíše měli slabosti jako my. Eliáš utíká a propadá malomyslnosti. Ale právě tehdy, když přiznává svou slabost, zasahuje moc Boží ("když jsem slabý, právě tehdy jsem silný" - 2 Kor 12,9). A v síle Božího pokrmu putuje 40 dní (číslo plnosti) až k hoře setkání s Bohem.

Mezizpěv
Žl 33

Odpověď: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina,
vždy bude v mých ústech jeho chvála.
V Hospodinu nechť se chlubí moje duše,
ať to slyší pokorní a radují se.

Velebte se mnou Hospodina,
oslavujme spolu jeho jméno!
Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě,
vysvobodil mě ze všech mých obav.

Pohleďte k němu, ať se rozveselíte,
vaše tvář se nemusí zardívat hanbou!
Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel,
pomohl mu ve všech jeho strastech.

Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl
kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je.
Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý,
blaze člověku, který se k němu utíká.

2. čtení
Ef 4,30-5,2

³⁰Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. ³¹Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. ³²Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.
¹Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti ²a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.

V těchto hutných větách se předkládá konkretizace nového životního stylu, který je inspirován Božím jednáním. Tak jako Otec odpouští, zrovna tak křesťan (v. 32). Tak jako Kristus miluje a dává se jako dar, tak i křesťan (5,2). Tím se vytváří jednota ve společenství.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe, praví Pán; kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Aleluja.

Evangelium
Jan 6,41-51

⁴¹Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." ⁴²Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe?' ⁴³Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! ⁴⁴Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. ⁴⁵Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha.' Každý, kdo slyšel mého Otce a u něho se učil, přichází ke mně. ⁴⁶Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. ⁴⁷Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. ⁴⁸Já jsem chléb života. ⁴⁹Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. ⁵⁰Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. ⁵¹Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."

Židé reagují na Ježíšova slova, avšak negativně. Z této jejich reakce vyplývá logické vyvození, že oni nepatří k Ježíšovi (6,44). Oni se totiž nenechávají poučovat od Otce, neboť neposlouchají toho, který přišel od Otce.

Ježíš se pak ještě jasněji zjevuje jako chléb života - je to ten chléb, který se dává za život světa.

K hlubšímu porozumění textu

41 Na požadavek víry židé odpovídají reptáním, podobně jako jejich otcové na poušti (Ex 15,24; 16,2.7.12). Takové reptání je už ve SZ považováno za projev nevíry, za neposlušnost. Opakované reptání v 6. kapitole Janova evangelia (v. 41.43.61) podtrhuje spojitost s Ex 16. A protože se za ním skrývá projev nevíry, nepřekvapuje, že evangelista označuje ty, kdo takto vystupují, jako židy - to je negativní označení těch, kdo odpírají Kristu (nemá to však nic společného s antisemitismem). Reptání židů vede k prohloubení tématu "o chlebu života", a to ve dvou bodech: potvrzení nebeského původu tohoto chleba a převedení těžiště nedorozumění na problém "víra-nevíra".

43 Ježíš neodpovídá přímo na námitku židů, ale vybízí je, aby naslouchali Bohu, aby se nechali od něj poučovat (v. 45). Vlastně v následujícím verši 46 Ježíš poskytuje odpověď na námitku, že on "je přece pouze ze země" ("známe jeho otce a matku" - říkali židé): on je od Otce, viděl Otce. Toto svědectví je však možné přijmout jen ve víře (v. 29).

Pak se prohlubuje obraz "přicházení" (v. 37): jen ten přichází ke Kristu, kdo je přitahován od Otce. Obrat "přitahovat" se vyskytuje také v 12,32 ("až budu vyvýšen, přitáhnu všechny k sobě"). Toto přitahování je vnitřní a laskavé vábení, žádné násilné nebo magické donucování. Už ve SZ se mluví o tom, že Bůh "přitahuje", jak dosvědčuje Jer 38,3 (v řeckém překladu Septuaginty, "věčnou láskou jsem tě miloval, proto jsem tě přitahoval ve svém milosrdenství") nebo Oz 11,4 ("provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování").

45 Citát z Písma (Iz 54,13) je odůvodněním "milostného charakteru víry" a zároveň podkladem pro (implicitní) nabádání k obnovenému naslouchání. Izajášův výrok je citován volně, s ohledem na následující komentář: ten (a jenom ten), kdo slyšel Otce a "učil se u něj", přichází k Ježíšovi. Nejedná se o vnější slyšení, ale o vnitřní a bezprostřední (jak napovídá řecké slovní spojení "slyšet u/od Otce"). Toto slyšení dosahuje cíle teprve tehdy, když "učedník" (čili ten, kdo se učí u Otce) přijde ke Kristu. Jak chápat toto "slyšení u Otce"? Není to "vnitřní působení milosti" (něco takového evangelista nezná), ani to není "mystická zkušenost", ani "naslouchání slovům Písma (Starého zákona)". Je to jednoduše "slyšení" slov Syna, "vyslance Otce" (a vyslanec v židovském pojetí zastupuje samotného vysílajícího). Otec totiž promlouvá skrze Syna (1,18; 3,33; 7,17; 8,28.47). Podle janovského chápání je Syn s Otcem jedno natolik, že slova Synova jsou zároveň slovy Otcovými. Je protichůdné tvrdit, že je třeba přijmout Ježíšova (čili Otcova) slova, aby bylo možné přijít ke Kristu? Ne, evangelista spíš chce ukázat, že ve slovech Ježíšových promlouvá a "vábí" samotný Otec. Je však paradoxní, že nikdo nemůže přijít k Synu než ten, kdo "se učil" u Otce - a nikdo se nemůže učit u Otce než skrze Syna. Tento výklad zastával už sv. Augustýn: "Syn mluvil, ale Otec vyučoval; aby tě mohl Otec vyučovat, slyš jeho Slovo" (slovní hříčka - Slovo jako "slovo" a jako "sebesdílení Otce", tedy Syn - viz Jan 1,1).

46 Spor, o který tu jde, se vztahuje k bezprostřednímu přístupu k Otci. Není možné jít k Otci - jen skrze Syna, který ukazuje Otce slovy i činy. Opět se naráží na známou zásadu, že Otce není možné vidět (1,18), vždyť přebývá v nepřístupném světle (1 Tim 6,16). Proto jen ten, kdo ho viděl (Syn), může o něm vyprávět.

47 Zatímco předchozí verš zdůrazňoval spíš víru jako milost a dar ("být přitahován Otcem" - v. 45), nyní se trochu zvýrazňuje lidská odpovědnost, "krok víry". Pro toho, kdo věří, platí zaslíbení života věčného. To je logické, vždyť věřit znamená přijít ke Kristu, "přilnout" k němu - tedy mít jeho život (=život věčný, který není nic jiného než "božský život", a to už nyní).

48 Verše 48-51 se vracejí k 32-35 - obojí tak tvoří rámec řeči o chlebu života. Není zbytečné znovu zopakovat, že výrok "já jsem chléb života" se vztahuje obecně k "celému Kristu" (nejen k svátosti eucharistie), k jeho slovům a skutkům - v tom všem je Kristus životodárnou silou, pokrmem na cestu.

49 Na pozadí tvrzení, že otcové jedli manu a přece zemřeli na poušti, vyniká trvalá účinnost Ježíšova chleba života.

51 Obrat "já jsem chléb" má jako doplněk "ten živý", který podtrhuje "plnost života", ži-votnost tohoto chleba. Jak zdůrazní v. 57, jedná se o chléb živý a životodárný. U tohoto verše je sporné, zda náleží k vlastní eucharistické řeči (51, resp. 53 až 58), či nikoli. Mluví se stále "obrazně" o chlebu Ježíšova sebedarování na kříži, nebo už o "svátosti eucharistie"? Patrně se jedná o přechodný verš, který zakončuje "obraznou řeč o chlebu života" a zároveň uvádí řeč eucharistickou.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Chléb z nebe, v jehož síle se člověk setká s Bohem: předobraz (1. čtení) a skutečnost (evangelium).

K úvaze

Málo přesvědčivě… ano, málo přesvědčivě zní slova: "Já jsem chléb života, beze mě nemůžete žít". Dvě vážná úskalí nám zabraňují, abychom byli opravdu "zasaženi" těmito slovy. Nejprve prosté konstatování, že "chléb" zdaleka není tak nepostradatelný pro náš život, jak tomu bylo ve starověku u židů. Bez chleba se snadno obejdeme (spíš si nedokážeme představit život bez jiných potravin, například bez masa). Tudíž výrok "já jsem chléb" vyzní trochu naprázdno. Tato potíž se však dá snadno odstranit přiléhavějším překladem: "já jsem pokrm života". Slovo lechem v hebrejštině neoznačuje jen chléb, ale také obecně "pokrm", a proto tento překlad není "svévolný" a bez podkladu (novozákonní řečtina je silně ovlivněna hebr. myšlením a řečí). Aby na nás Ježíšova slova "doopravdy" zapůsobila, vybavme si nyní to jídlo, které je pro náš život zcela základní a nepostradatelné - a pak si uvědomme, že ještě víc je pro náš život pokrmem… samotný Ježíš: bez něho "to prostě nejde".

Ale právě teď narážíme na druhé úskalí. Vždyť kolik lidí (už jen v našem okolí) žije bez "pokrmu života" - a "žije si" dobře a spokojeně? Toto úskalí je překonatelné, pokud pochopíme Ježíšovo smýšlení: pokrm života nedostáváme proto, abychom "si žili" (ukojili své "náboženské potřeby"? upokojili svědomí, že účast na eucharistii je "pojistkou" našeho "dobrého křesťanského života"? přijímali jakýsi magický prostředek k dosažení toho, že náš život půjde bez problémů?) - tedy ne abychom si žili, ale abychom Žili. A takový život s velkým "ž" je životem pro někoho s velkým "n" - život pro Otce. Takový Život sotva "vymáčkneme" ze sebe, protože je v nás příliš velké tíhnutí k sobě samotným (a to se pak projevuje hříchem, anebo sebestředným stylem života). Pokrm života nám dává energii osvobodit se od "gravitační síly" svého Já - abychom se dostali do pole jiné síly, která nás přitahuje k Otci.

Raketa potřebuje nejvíc energie právě tehdy, když se má odpoutat od Země a od jejího gravitačního pole. Právě tak i my potřebujeme "obrovskou energii" k odpoutání se od "egocentrismu" - energii, kterou můžeme přijmout vírou v Ježíše. A zrovna tak jako z rakety nad Zemí vidíme "všechno" z jiné perspektivy a máme před sebou nekonečné obzory a jiné, nové dimenze života, tak totéž platí o novém stavu, kdy se po vymanění z egocentrismu dostaneme do jiného silového pole "kolem Otce": vidíme (a prožíváme!) život v nových dimenzích, s nekonečnými obzory. A to je ten pravý Život - vždyť je to Život s Otcem!

K aplikaci

1. Nesužují tě také myšlenky "beznaděje", "marnosti", ("už je toho dost") "rozčarování nad sebou" ("nejsem lepší než moji otcové")? Pak je na čase, aby ses "vyprázdnil" od těchto pocitů a "vyléval" své srdce před Hospodinem, podobně jako Eliáš (jednoduše a prostě můžeš Bohu vyprávět o svých zklamaných nadějích, nevyřešitelných problémech…).

2. Nový životní styl se inspiruje Božím jednáním. Jak vnímám "Boží jednání vůči mně"? V duchovním životě platí totiž jednoduchá zásada, že to, co "vidím na Bohu", mohu pak "zrcadlit ve svém chování vůči druhým" (Otcovu dobrotu, lásku, odpuštění) - podobně jako dítě, které "přebírá" styl jednání rodičů.

3. Nech se inspirovat se výrokem "já jsem chléb života" a vyjádři svými slovy svůj osobní postoj ke Kristu - zdroji síly a života (např. Ježíši, ty jsi pro mě posila, osvěžení,…).