1. čtení
Joz 24,1-2a.15-17.18b

¹Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, ²řekl Jozue všemu lidu: ¹⁵"Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem), či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!" ¹⁶Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. ¹⁷Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsem procházeli. ¹⁸I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"

Po naplnění Božího přislíbení o darování země Kanaanu Jozue klade před oči lidu základní etapy dějin spásy (24,2-13) a pak zve k rozhodnutí pro Hospodina, nebo pro falešné bohy otců (či Amorejců).

Mezizpěv
Žl 33

Odpověď: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina,
vždy bude v mých ústech jeho chvála.
V Hospodinu nechť se chlubí moje duše,
ať to slyší pokorní a radují se.

Hospodinovy očí hledí na spravedlivé,
k jejich volání se skloní jeho sluch.
Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo,
aby vyhladil ze země vzpomínku na ně.

Spravedliví volali, a Hospodin slyšel,
vysvobodil je z každé jejich tísně.
Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce,
na duchu zlomené zachraňuje.

Spravedlivý mívá mnoho soužení,
Hospodin však ho ze všech vyprostí.
Chrání všechny jeho kosti,
ani jedna z nich se nezlomí.

Zloba uštve bezbožníka k smrti,
kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni.
Hospodin zachraňuje duše svých služebníků,
nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.

2. čtení
Ef 5,21-32

Bratři!
²¹Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. ²²Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. ²³Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého (tajemného) těla. ²⁴Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. ²⁵Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, ²⁶aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. ²⁷Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. ²⁸Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. ²⁹Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, ³⁰protože jsme údy jeho těla. ³¹'Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' ³²Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.

I v tomto malém "traktátu" rodinného života se uplatňuje základní princip, jímž je "příklad Kristův". List Efesanům přejímá "řád v manželství" běžný na Blízkém Východě, aby jej však prohloubil, zlidštil a vtiskl do něj křesťanskou pečeť.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život; ty máš slova věčného života. Aleluja.

Evangelium
Jan 6,60-69

⁶⁰Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" ⁶¹Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? ⁶²Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? ⁶³Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. ⁶⁴Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. ⁶⁵A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." ⁶⁶Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. ⁶⁷Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" ⁶⁸Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, ⁶⁹a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý."

"Tvrdou řečí" (v. 60) se zde nemyslí jen předchozí slova o požívání Ježíšova těla a krve, ale spíše celkový Ježíšův nárok: jako skutečný člověk chce být tím, kdo jako jediný může zjevovat Boha a být prostředníkem života (v. 44.65). Jako cestu k překonání tohoto pohoršení Ježíš nabízí neulpění na povrchním pohledu ("tělo nic neznamená") a otevření se "Duchu", který "dává život" (v. 63) čili slovům, která "jsou Duch a jsou život", protože jsou životodárná a proměňující.

K hlubšímu porozumění textu

60 Tvrdá řeč je taková, která je nepochopitelná, nepřijatelná a nesnesitelná.

61 Ježíš už sám od sebe ví - to je typický kristologický rys u Jana (1,47).

62 Vystoupení odpovídá sestoupení, o kterém se hovoří několikrát v předchozí řeči (v. 33.38.41.42). Záměrně se tu mluví o "Synu člověka" - tento titul připomíná nebeský původ Ježíše Krista. A opětovná zmínka o tomto původu je narážkou na mylné přesvědčení posluchačů, že Ježíš "má jen pozemský původ" ("známe přece jeho matku"). Otázka "co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve?" nemá za cíl ještě víc "pohoršit" posluchače (tj. zatvrdit je), ale spíš jim napomoci k víře. Ovšem i tento výrok je možné přijmout jen ve víře, vždyť "vidět Syna člověka vystoupit" je možné jen vírou - tato pravda víry zůstává světu skrytá (14,19). "Vidět" je zde synonymem pro "věřit". A "vystoupení" zahrnuje celé dílo Ježíšova oslavení na kříži, návratu k Otci.

63 Tento kategorický výrok vedl k rozličným výkladům.
1) Vykladači jsou dnes zajedno, že "tělo" se nevztahuje na eucharistii, jak tvrdil reformátor Zwingli.

2) Vztaženo na předchozí výrok o Synu člověka: jen vyvýšený Kristus (Duch) může dát život, tělo (Kristus pozemský) nemůže dát životodárné dary eucharistie (Schnackenburg).Tento výklad je neudržitelný především z toho důvodu, že podceňuje Kristovo tělo - v rozporu s janovskou teologií. Navíc v tomto evangeliu Kristus "pozemský" (v těle) patří do Boží sféry, vždyť je shůry, a ne zezdola! (Jan 3,6-13).

3) Vztaženo na "reptání židů", Duch jsou samotná Ježíšova slova (jak potvrzuje následující 6,63b), tělo je pak "člověk pozemský" (bez Ducha). Ježíš by tak nabádal k víře, k překonání "tělesného uvažování" - vždyť jinak není možné dojít života! Jen přijetím Ježíšových slov se přijme Duch a život, tělo (pouhý pozemský život) není ve skutečnosti "životem". Tento antropologický výklad (Brown, Dufour) se opírá o Jan 3,6-13 (především v. 6: "Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.")

Ježíšova slova jsou Duch a život, čili "slovy věčného života", jak vyzná apoštol Petr (v. 68). Tato slova jsou "plná Ducha" (3,34), a proto zprostředkovávají život. Toto životodárné působení se však nemá chápat magicky, ale dynamicky: od věřícího se totiž očekává naplnění a uskutečnění Ježíšových slov.

64 Nevíra posluchačů je důvodem toho, proč Ježíš nemůže "přinést život" svými slovy. Janovský motiv "předvědění" (2,24; 5,42) se tu opět objevuje. Nevysvětluje se však, jak mohlo dojít k odpadnutí od Ježíše: toto zůstává zastřeno tajemstvím (je to tzv. "tajemství nepravosti").

65 Vyjadřuje se primát Boží milosti: jen Otec může uschopnit člověka, aby přišel k Synu. Tento výrok je paralelní k v. 37 ("všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně"), k v. 44 ("nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.) a 45 ("všichni budou vyučeni od Boha; každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně"). Zde se "nesvaluje" vina za nedostatek víry Otci, "který nedal milost" - spíš jsou posluchači vybízeni, aby se otevřeli Otci a jeho působení, vždyť jedině tak mohou přijít k Synu. Jak komentuje sv. Augustýn: "Toho přitahuje a onoho nepřitahuje, proč přitahuje toho a ne onoho, o tom všem nevynášej soudy, pokud nechceš bloudit. Přijmi konečně a pochop toto: Dosud jsi nebyl přitahován? Pros, abys byl!"

66 Vnější odklon od Krista vyjadřuje vnitřní odpadnutí, návrat "do temnot" (8,12).

67 Tato otázka by se přesněji měla přeložit "snad nechcete i vy odejít?". V řečtině je totiž patrné, že se očekává záporná odpověď. Otázka je tedy citlivým povzbuzením k vytrvalosti. I na jiných místech jsou Ježíšovy otázky "podnětem" k jasnému rozhodnutí (9,35-38; 11,26n.). Spolu s Dvanácti i čtenáři stojí před otázkou, jak se postavit ke Kristu.

68 Ačkoli "učedník, kterého Ježíš miloval" předčí Petra věrností vůči Kristu jak při utrpení, tak při nalezení prázdného hrobu, ve čtvrtém evangeliu se přisuzuje Petrovi slavnostní vyznání Krista, na důkaz jasné tradice o Petrově postavení.

První část vyznání (v. 68) připravuje její druhou část: Ježíš, a jen on, má slova věčného života (navazuje se na v. 63 - má slova jsou Duch a život). Takže pro jedny (pro ty, kdo nevěří) jsou Ježíšova slova "tvrdá", pro ty druhé, kdo věří, jsou slovy věčného života, darující Ducha a život.

69 V krizi obstojí ta víra, která má už pevné základy - a ty učedníci už mají, protože "uvěřili a poznali". Tato dvě slovesa jsou spolu úzce spjatá: nevyjadřují "přechod od víry k poznání", ale jsou takřka synonymní. Druhé sloveso zesiluje první, a tak vyjadřuje vnitřní jistotu víry. Ježíš jako Svatý Boží je ten, který je oddělený pro Boha - a jako takový má s ním výsadní vztah. Ale tím pádem tento titul "Svatý" koresponduje se zbývajícími výroky "já jsem" v této šesté kapitole: vždyť tato označení "já jsem" rovněž vyjadřují Ježíšovo výjimečné postavení vůči Bohu. A tak Petrovo vyznání je nejadekvátnější odpovědí na Ježíšovo sebezjevení "já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe".

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Výzva k rozhodnutí ("vyvolte si dnes, komu chcete sloužit" - Joz 24,15; "i vy chcete odejít?" - J 6,67) a odpověď (Joz 24,16-18; J 6,68-69).

K úvaze

Trefili hřebíček na hlavičku… když pronesli, že Ježíšova slova jsou skutečně tvrdou řečí: "Kdo to může poslouchat?" Snad v ničem jiném nejsme tak zajedno s Ježíšovými "odpůrci": "Kdo to může poslouchat?" Jak se za-poslouchat do Božího slova (při liturgii nebo doma), když to rozhodně není "zábavná četba", nezazní tu žádné vtipy, žádné "aktuální informace", ani drby? Kdo to může poslouchat, když neřešitelné životní problémy "tíží" a pozornost ochabuje?

Tak nám nezbývá než… odejít spolu s ostatními učedníky. To nemusí znamenat "radikální odchod" od Krista (i když někdy i to), ani "přestat chodit do kostela", jako spíš "odejít" duchem, "být duchem mimo", vypínat při "tvrdých" Božích slovech (zajímavější je přece jen kázání, které může říct něco nového, že?). A doma? Tam bude přece jen pohodlnější se začíst do laciných článků než do "těžkopádného Božího slova".

"My to už známe", zní naše častá omluva (byť nevyslovená). Ale kdybychom znali a poznali, pak bychom pronesli jako Petr: "Od tebe očekáváme slovo, které nás nasytí. Žhavé zprávy a novinky z televize či časopisů nás nenasytí. My jsme to poznali a víme, že ty máš ta hutná a výživná slova. Bez nich nemůžeme existovat." Paradoxně ten, kdo "poznal a zná" Krista, nechce od něho odejít - a lační po jeho slovech. Protože tato slova mají jinou kvalitu - nikdo jiný tak nemluví!

Nemusíme zoufat, že jsme tak "málo duchovní" a neschopní přijímat slovo od Boha. O vzdělaném svatém Jeronýmovi je známé, že zpočátku měl určitý opovržlivý postoj k Bibli - vždyť je napsána tak "jednoduchým stylem", nedá se srovnat s literárními skvosty římských klasiků! A tento učenec "potřeboval" uvěřit a poznat - potřeboval zvláštní setkání s Kristem, a teprve pak si zamiloval "tvrdou a prostou Boží řeč".

A co ty? Pokud se ti Ježíšova slova zdají "nestravitelná" a nezajímavá, nejsi první ani poslední. Často i ty volíš "odchod" od Krista, možná elegantnějším způsobem než tehdejší posluchači - naoko posloucháš a odkývneš (a při liturgii "řádně odpovídáš" na slyšené Boží slovo), ale srdcem jsi daleko. Pokud ti to tak vyhovuje, pak "není pomoci". Ale pokud nechceš podléhat této schizofrenii, pak existuje terapie: trochu pomůže "se víc soustředit", ale především je potřeba, aby tě Otec přitáhl a dal poznat, jak lahodná jsou jeho slova, sladší nad med, nad šťávu z plástů (Ž 19,11).

A tak výše zmiňovaný Augustýnův komentář na Jan 6,44 ("Nejsi přitahován? Pros, abys byl!"), můžeme parafrázovat takto: "Nejsi přitahován Božím slovem? Pros, abys byl".

K aplikaci

1. Jistě neuctíváš bohy z kamenů či dřeva… ale možná jiné bůžky, kterým podřizuješ svůj život, které jsou na přednějších místech než jiné, důležitější hodnoty (Bůh, rodina, vztahy k druhým, zdraví…). A tak Jozuova výzva ("vyvol si, komu chceš sloužit") zaznívá i tobě…

2. Mnoho se píše o ideálním chování k partnerovi, už méně o tom, jak toto chování odráží Kristovo chování. Zamysli se nad touto "neprobádanou" skutečností - a vyvoď důsledky pro svůj vztah k partnerovi!

3. Bez zbožných frází si odpověz na otázku, za co považuješ Boží slova - jaký význam mají pro tvůj život?