1. čtení
Dt 4,1-2.6-8

Mojžíš řekl lidu toto: ¹"Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. ²Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. ⁶Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! ⁷Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. ⁸A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."

To, že Hospodin se stal Bohem blízkým, nese s sebou určité důsledky: Izrael má vést jiný život, nemá napodobovat chování sousedních národů. Vždyť je spojen s Bohem výjimečným poutem.

Mezizpěv
Žl 14

Odpověď: Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku?

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost,
upřímně smýšlí ve svém srdci,
svým jazykem nepomlouvá.

Nečiní příkoří svému bližnímu,
netupí svého souseda.
Nešlechetným člověkem pohrdá,
ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina.

Kdo nelichvaří svými penězi,
a nebere úplatky proti nevinnému.
Kdo takto jedná,
nikdy nezakolísá.

2. čtení
Jak 1,17-18.21b-22.27

Bratři moji nejmilejší!
¹⁷Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno (u hvězd) otáčením. ¹⁸On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. ²¹Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. ²²To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. ²⁷Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.

Opět se vyzdvihuje, jak účinné je Boží slovo: dává "nový život", obnovuje. Toto slovo se projevuje jako semeno, které je třeba přijmout a nechat klíčit v život milosrdenství.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Otec rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Aleluja.

Evangelium
Mk 7,1-8.14-15.21-23

¹Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. ²Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. ³Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; ⁴po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. ⁵Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?" ⁶Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. ⁷Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' ⁸Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského." ¹⁴Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! ¹⁵Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. ²¹Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, ²²cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. ²³Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje."

Problém, o který tu jde, není tradice jako taková, ale opuštění Boží cesty (Božího slova) kvůli tradici, která původně vznikla kvůli Bohu! Zachování lidských rituálů (které měly podporovat zbožnost a bohulibý život) se stává "alibi" a vede k uchlácholení svědomí ubezpečením o vlastní spravedlnosti a zbožnosti.

K hlubšímu porozumění textu

První část je spor s odpůrci (1-8), druhá část je vyučování zástupu o pravé nečistotě (14-23). Celý liturgický úryvek má jako ústřední myšlenku "nečistotu" - z obřadní nečistoty se přechází na nečistotu morální.

1-2 Učitelé zákona, kteří vykonávali funkci "dohlížitelů", přicházejí z Jeruzaléma. Byla známá autorita zákoníků pocházejících z "centra" židovství.

Tak jako vždy při sporech, "bezprostředním důvodem" je určité konkrétní chování učedníků, tentokrát jejich zanedbání kultického očištění rukou (nejedná se o "dodržování hygieny"!). Podle Lk 11,38 se Ježíš chová jako učedníci.

Na pozadí kultické norem o očišťování stála myšlenka, že určité úkony či předměty člověka "automaticky" znečišťují, "oddělují" od Boha. Tato nečistota byla skoro "fyzicky" přítomná na člověku nebo předmětu. I když tato kultická nečistota mohla být symbolem "morální" čistoty (a "podporovat vztah k Bohu"), často docházelo k přeháněním, a proto proroci zpochybňovali tuto praxi: Ježíš se řadí po jejich boku.

3-5 Evangelista vysvětluje svým pohanokřesťanským čtenářům tento zvyk. Rituální umývání postupem času nabylo na významu a získalo stejnou důležitost jako samotný zákon (Rabbi Aqiba pronesl výrok, že umývání rukou je "kůl v plotě zákona"). Jen pro zajímavost si uveďme, že Kalvín aplikoval evangelní úryvek na "zvyk papistů" (čili těch, kdo zůstali ve spojení s římským biskupem) používat "očišťující vodu" (svěcenou vodu).

6-8 Izajášovo proroctví je nyní aplikované na "Ježíšovy protivníky" - toto místo je "mečem Ducha" (Žd 4,12), který rozsuzuje jejich myšlenky a usvědčuje je z pokrytectví čili z falše. V kritice adresované odpůrcům nejsou ani tak v protikladu "uctívání" ústy a srdcem, ale bohoslužba Boží a nařízení lidská.

14-15 Důrazné vybízení "poslouchejte" upozorňuje, že následuje důležité učení: ne vnější nečistota, ale vnitřní. Tím se ruší kultické předpisy o vnější čistotě.

21-23 Máme tu jediný "seznam hříchů/neřestí" vyskytující se v evangeliích. Špatné myšlenky zahrnují ty hříšné postoje, které vzápětí následují. S výjimkou špatných myšlenek a "závistivého oka", všechny vyjmenované projevy jsou i u Pavla. Samozřejmě uvedený seznam neklade nárok na úplnost. Nejdůležitější je poslední věta, která znovu předkládá hlavní myšlenku celé perikopy: nečistota vychází jen z nitra.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Prvenství Božího slova. Evangelium pak upřesňuje tuto myšlenku: Boží slovo je nadřazené tradici rabínů.

K úvaze

"Kéž bys nebyl zbožný! Ale že jsi zbožný, vyplivnu tě z úst." Takto bychom mohli parafrázovat známý výrok z Apokalypsy (Zj 3,15-16: "Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech"). Jistě se nedá "s varovným prstem" mluvit o všech formách zbožnosti: nicméně "zbožnost" může být (paradoxně!) vážným blokem ve vztahu k Bohu. "Odstrašující příklad" farizeů a zákoníků je výstražným signálem: kdo víc než oni "praktikoval zbožnost", kdo víc než oni vynikal v důslednosti… a přesto. Něco tomu chybělo - bohužel právě to podstatné, a sice Boží slovo. Jejich zbožnost se stala jen dokonalým a precizním systémem… ale Bůh do toho nemluvil a "neřekl své". Byla to zbožnost pro Boha bez Boha. Tato vykonstruovaná lidská zbožnost šla ruku v ruce s "pokrytectvím" - zbožné zvyky se staly "ochranným štítem" proti Božímu slovu!

Je stále přítomné nebezpečí upadnout ve vnějškovost. Člověk má sklon upadnout v náboženský aktivismus, aby měl alibi a omluvu, proč se neobrátit. Zachování vnějších norem mu dává zapomenout na pravou službu k Bohu. Přitom předstírá, že je zbožným člověkem: "Nemohu pomoci, protože mám v plánu se modlit tolik a tolik (právě v tu a tu hodinu)". Případně se povýší obsah určitých zjevení "nad Písmo" - tato mimořádná poselství se stanou důležitější než "zpečetěné" a autentické Boží slovo.

Nebo si všimněme, jak někdo dbá víc o to, aby v pátek nejedl maso - a přitom jeho láska k chudým (případně k vlastní rodině) je "v prachu". Anebo člověk krouží kolem "roztržitosti" v modlitbě (a stále to vyznává ve svátosti smíření), a přitom mávne rukou nad vlastní neochotou k odpuštění. A ještě si třeba namlouvá, jak není dobrým křesťanem: vždyť se účastní nedělní bohoslužby, modlí se, zachovává církevní přikázání. A přitom… toto vše může být (ne však nutně!) prázdným lidským "výkonem".

Na druhou stranu všechny "naše osobní" tradice a zbožné zvyky jsou do určité míry nutné, protože vytvářejí pevný rámec, bez kterého je náš vztah k Bohu "neurčitý" a vágní. Avšak "láska k Kristu" nám velí, klást na první místo vždycky Boží slovo, a ne "naše zvyky". "Láska ke Kristu" nám přikazuje, neustále revidovat naši osobní "tradici" ve světle evangelia. A tato "revize" je v zásadě "obrácením", trvalým postojem naslouchání Bohu a jeho slovu. Je to Samuelův postoj: "Mluv, Pane, řekni své slovo k tomu, co žiji, jak se modlím, jak se věnuji druhým".

K aplikaci

1. V Bibli najdeš také výslovné "příkazy" a "nařízení". Když narazíš na takové "příkazy", co pociťuješ? Odpor, že ti někdo něco nařizuje? Radost, že znáš "směr cesty"? O tom všem si pak můžeš povídat s Bohem v modlitbě.

2. V tomto krátkém (ale velmi praktickém!) úryvku nacházíš několik "základních postojů" křesťana: které to jsou? Jak je žiješ?

3. Nejsou moje "tradice" a zvyky nadřazené evangeliu? Pokud ne, jak se projevuje, že ve svém životě upřednostňuji Boží slovo?