1. čtení Sir 3,17-20.28-29

17 Synu, v skromnosti konej své práce, a budeš milován bohulibými lidmi. 18 Čím jsi větší, tím více se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. 20 Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.

Trochu pragmatický text, který vypočítává výhody pokory. Pokora je umírněnost (opak velikášství, dávání najevo vlastní důležitosti), přiznání nesoběstačnosti (navzdory společenské moci). Nakolik Bůh může projevit svou moc v životě pokorného (tj. člověka přiznávajícího vlastní nedostatečnost), natolik nemůže uzdravit člověka pyšného, který Boha nepotřebuje – tento člověka se totiž vůči Bohu uzavírá.

Mezizpěv Žl 67

Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.

Spravedliví se radují, jásají před Bohem - a veselí se v radosti. - Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, - jeho jméno je Hospodin. *
Otec sirotků, ochránce vdov - je Bůh ve svém svatém příbytku. - Bůh zjednává opuštěným domov, - vězně vyvádí k šťastnému životu. *
Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, - vzkřísils je, když zemdlelo. - Usadilo se v něm tvoje stádce, - ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože! *

2. čtení Žid 12,18-19.22-24a

Bratři! 18 Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří 19 a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil. 22 Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: 23 ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; přistoupili jste k Bohu a soudci všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, 24 a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.

To jsou ta privilegia věřícího! Jako vždycky platí „noblesse oblige“ („šlechetnost zavazuje“), a proto i tento malý souhrn výsad má o to víc prohloubit vědomí závaznosti: je třeba brát vážně Boží slovo (12,25), Boží (někdy) nepříjemnou výchovu (12,11).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Vezměte na sebe moje jho, praví Pán, a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Aleluja.



Evangelium Lk 14,1.7-14

1 Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. 7 On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: 8 „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 9'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. 10 Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. 11 Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
12 Svému hostiteli pak řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali a tak by se ti dostalo odměny. 13 Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. 14 A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“

Ježíš osvobozuje člověka od sebestřednosti, od křečovitého hledání uznání a prestiže, od vychvalování sebe. Nesebestředný člověk nestaví do středu své vlastní já. Nestaví do středu pozornosti své „ego“, a to ne ze stydlivosti či nedostatku asertivity, ale protože ani ve svých vlastních očích není „středem světa“ jeho Já. Proto nemusí toužit, aby jím byl v očích druhých.

K hlubšímu porozumění textu

Toto příležitostné poučení má dvě části: 1.7-11 a 12-14.

1.7-11 Hosté bývali zváni na hostinu (zhruba kolem poledne) po skončení synagogální bohoslužby. Jídlo se připravovalo předchozí den, aby se pak zachoval sobotní klid. Ježíš se inspiruje běžnou událostí (jako při jiných příležitostech), aby vyvodil určité praktické ponaučení, které pak zobecňuje (v. 11). Je třeba poznamenat, že Ježíš často využívá motiv hostiny, aby předal určité poselství (viz následující podobenství o pozvání na hostinu, 14,15-24, podobenství o milosrdném otci, 15,11-32).
Pasivní tvar (bude ponížen, bude povýšen) naznačuje, že Bůh je dárcem a zdrojem cti. Věřící má usilovat o postoj „obdarovatelnosti“, ne o ambiciózní sebehledání. Ježíšův výrok je obměnou Př 25,6-7: „Před králem se netvař zpupně, nestavěj se na místo velmožů; neboť je lepší, když ti řeknou: ´Vystup sem nahoru!´, než abys byl před knížetem ponížen.“

12-14 V druhé části (12-14) se Ježíš obrací už ne na hostitele, ale na hosty, přitom tématicky přechází od sobeckého sebehledání k sobeckému hledání odměny.
Čtyři vlivné skupiny lidí schopných odměnit jsou tu postaveny do kontrastu se čtyřmi skupinami lidí neschopných dát protihodnotu. Skutečná láska nikdy nepočítá s odměnou, přesto je odměněna, a to při vzkříšení! Tyto výroky dobře zapadají do lukášovských témat o využívání hmotných prostředků a o péči o chudé. Starost o chudé byla středem pozornosti už ve SZ (Dt 14,28-29; 16,11-14; 26,11-13). Lukáš často vybízí k nezištnosti: klade na srdce dávání almužny, kritizuje etiku „vzájemnosti“ (6,32-36: „ Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kdo vám dobře činí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“): ideálem je následování velkorysého Boha.
Tak jako v jiných případech, i zde Ježíš poskytuje určitou motivaci k jednání: budeš blahoslavený (tj. šťastný), protože dostaneš odměnu při vzkříšení. Právě tato motivace tvoří vlastní „evangelní novost“, Ježíšovo specifické poselství.

Společné rysy prvního čtení a evangelia     Pokora.

K úvaze

A ejhle, tak přece jen Ježíš „radil“, že máme sedět vzadu: a proto správně to dělají všichni ti, kdo v kostele sedí pravidelně… co nejvíc vzadu. Však je to znamení pokory, ne?
Nemusíme dlouho přemýšlet, aby nám došlo, že toto neměl Ježíš na mysli. Jeho poučení určitě není především míněno jako rada společenského chování (přesněji řečeno křesťanského společenského chování), ale jako rada správného postoje vůči druhým a posléze vůči Bohu. Bylo by trochu zavádějící označit tento postoj jako pokoru: to by nás mohlo snadno svádět k postoji hrbaté pokory, pokory pouze „naoko“. Lépe bychom to mohli označit jako ne-sebestřednost. Nesebestředný člověk nestaví do středu své vlastní já. Nestaví do středu pozornosti své „ego“, a to ne ze stydlivosti či nedostatku asertivity, ale protože ani ve svých vlastních očích není „středem světa“ jeho Já. Proto nemusí toužit, aby jím byl v očích druhých. Ježíš osvobozuje člověka od sebestřednosti, od křečovitého hledání uznání a prestiže, od vychvalování sebe, pomocí kterého chce dotyčný „dobře vypadat“.
Nemusím srovnávat sebe s druhými, vypočítávat všechny klady u sebe a zápory u druhého, abych si tak dokázal, že přece jen nejsem tak špatný, lépe řečeno, že jsem lepší než „tamten“. A tak Ježíšovo ponaučení míří mnohem hlouběji: „nesedávat“ si v duchu na přední místa, nestavět na trůn své já, nepovažovat sebe za nejdůležitějšího. Umět si upřímně vážit druhých lidí, vidět druhé… natolik, že zapomenu na sebe (a tak, řečeno obrazně, posadím sebe na poslední místo). A to neznamená, že mám považovat sebe sama za nejhoršího, za člověka bezvýznamného: vždyť jako Boží dítě mám velkou hodnotu.
Evangelium mě jednoduše nabádá k tomu, abych smýšlel o sobě střízlivě: a to nejen tehdy, když budu pozvaný na významnou společenskou událost… A toto pravdivé a střízlivé smýšlení o sobě mi dovolí, abych zapomínal na sebe a viděl druhé, jejich hodnotu, jejich klady.

K reflexi
1. „Ve skromnosti konat svou práci“ – co to znamená?
2. Skoro na zlatém tácu se ti zde nabízí důvody k děkování.
3. Kde v duchu „sedáváš“? Vepředu nebo vzadu? Proč? (Protože jsi vzdělanější či výš postavený než ti druzí, nebo naopak protože máš o sobě velmi nízké vědomí…)