1. čtení
Jer 31,7-9
7Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele! 8Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi, spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. 9Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."
Toto čtení obsahuje dvě velká témata:
1. návrat z exilu - zvláštní pozornost se přitom věnuje právě těm, kteří byli v tehdejší společnosti znevýhodněni (slepí, chromí, těhotné);
2. "změna údělu": místo pláče útěcha (to je konkretizace biblického motivu "ponížení - povýšení").
Mezizpěv
Žl 125
Odpověď: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce,
byli jsme jako ve snách.
Tehdy naše ústa byla plná smíchu
a jazyk náš byl plný jásotu.
Tehdy se říkalo mezi pohany:
"Velkou věc s nimi udělal Hospodin!"
Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin,
naplnila nás radost.
Hospodine, změň náš osud,
jako se mění údolí na jihu země.
Kdo sejí v slzách,
žnouti budou s jásotem.
Vycházejí s pláčem,
když nesou semeno k setí:
přijdou však s jásotem
a přinesou své snopy.
2. čtení
Žid 5,1-6
1Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. 2Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. 3A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. 4Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. 5Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', 6jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.
Tento úryvek vyjmenovává vlastnosti kněze: být člověkem (a tak mít schopnost soucitu), být prostředníkem mezi Bohem a lidmi (nabízením obětí), mít povolání.
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Náš Spasitel Ježíš Kristus zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. Aleluja.
Evangelium
Mk 10,46-52
46Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. 47Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!" 48Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" 49Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho!" Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!" 50On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. 51Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!" 52Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.
Už zázraky uzdravení hluchoněmého (7,31-37) a slepého z Betsaidy (8,22-26) naznačují, že i učedníci potřebují otevřít sluch a zrak k porozumění Ježíšovu tajemství. Totéž platí o dnešním zázraku, který se odehrává před Ježíšovým utrpením - a učedníci přitom nechápou (mají zavřené oči - viz předcházející úryvek, Mk 10,35n.), nepřijímají tuto Ježíšovu cestu vedoucí k ponižující smrti. To, že perikopa končí zmínkou o následování Krista, nám prozrazuje záměr evangelisty: uzdravený slepec je vzorem učedníka. Uzdravení vrcholí následováním Krista.
K hlubšímu porozumění textu
46 Na cestě do Jeruzaléma se Ježíš a jeho učedníci dostaví do Jericha, palmového města. Zde Herodes Veliký nechal postavit luxusní zimní sídlo, kolem kterého se vybudovalo město (jedná se tedy o jiné Jericho než ve SZ).
Ježíš, doprovázený zástupem (blíže nespecifikovaným, takže není zřejmé, zda se jedná o poutníky do Svatého města), vychází z Jericha a míjí sedícího žebráka jménem Bartimaios. Pro čtenáře, kteří neznají aramejštinu, evangelista uvádí překlad jeho jména: syn Timaiův.
47-50 Žebrák oslovuje Ježíše mesiánským titulem "Synu Davidův" (Ježíš jako Mesiáš, zachránce z linie Davidovy). Lid chce umlčet nežádoucí a obtěžující křik slepce (snaha ho umlčet nemá co do činění s utajením "mesiánského tajemství").
Po Ježíšově svolení kolemstojící povzbuzují žebráka slovy "buď dobré mysli" ("měj odvahu"): není to pouhé povzbuzení, ale snad vyjádření předtuchy nadcházejícího uzdravení. Slepec, tak rozrušen touto výzvou, odhodí plášť, který podle orientálního zvyku sloužil k tomu, aby do něj lidé mohli pokládat své dary.
51-52 Otázka "co si přeješ" připomíná 10,36 (Ježíš řekl Zebedeovým synům: "Co chcete, abych vám učinil?") a podtrhuje královskou autoritu Ježíše, který jakoby zavolal slepce na audienci. Slepec používá aramejský titul "rabbuni" (výraznější než "rabbi"), který má jemný majestátní podtón. A následuje prostá prosba: "Ať vidím!"
A místo gesta uzdravení je tu jen Ježíšovo konstatování "tvá víra tě uzdravila" (zachránila - řecký výraz znamená obojí). Tato formulace se vyskytuje už v 5,34, ale zde má ještě důležitější význam, protože v předchozím případě ženy trpící krvotokem jsme se setkali s Ježíšovým dotekem, kdežto v případě slepce bylo celé uzdravení "jen ve víře". Ježíš - přislíbený Mesiáš, vrací zrak, jak předpověděl Iz 42,18. A žebrák skrze víru nedosáhl pouze znovunabytí zraku, ale osobního vztahu ke Kristu. Tato osobní víra se stává zřetelnou v následování. A uzdravený následuje Krista na cestě, která vede k utrpení. A protože následuje Krista, je jeho učedníkem. Bývalý slepec se tak stává vzorem příkladného učedníka - nejen pro svou neochvějnou víru, ale především pro ochotu následovat Krista do Jeruzaléma, na místo utrpení a smrti.
Společné rysy prvního čtení a evangelia
Slepec úpěnlivě prosí ("přichází s pláčem" - první čtení) a dojde záchrany (opět máme schéma: starozákonní předpověď - novozákonní naplnění). Navíc se naplňuje i příslib "vést k vodním proudům přímou cestou" - Bartimaios kráčí po "dobré cestě", protože následuje Ježíše.
K úvaze
A co kdyby Kristus přišel k tobě s touto nabídkou: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" Co bys mu odpověděl? Možná bys byl zaskočen… třeba právě proto, že na rozdíl od toho slepce ke Kristu nevoláš: možná neznáš tu úpěnlivou modlitbu žebráka (a Bartimeus byl žebrák, byl zvyklý "prosit", žádat o slitování!), tu hlubokou modlitbu tryskající v nouzi - v situaci, kdy jsi v koncích a víš, že jen Někdo jiný tě může zachránit.
Bartimeus skutečně prosil, tloukl a bušil - na dveře zpočátku zavřené a nedobytné, vždyť si ho Ježíš zpočátku nevšímal a, navíc, mnozí ho okřikovali, aby zmlkl. Ale Bartimeus dál hledal a prosil ještě usilovněji… a nalezl smilování. Znáš Bartimeovu úpěnlivou modlitbu? Nemusí přitom jít o modlitbu za tvé potřeby, může to být i přímluvná modlitba za druhé. Bartimeus přitom volá s jistotou, že právě Ježíš je jeho zachránce - vždyť volá "Synu Davidův" (Mesiáši). A tak i tobě tento "zkušený prosebník" radí, jak volat k Ježíši - s jistotou, že On je tvůj Zachránce a Lékař, tvůj průvodce v temných údolích smrti, tvůj dobrý pastýř, který tě vede po cestách života (a vyvádí tě ze slepých uliček). A Bartimeus po tomto oslovení pokračuje: "Smiluj se nade mnou!" Jinými slovy: "Ukaž mi svou milost, dej mi dar!" Se stejnou důvěrou můžeš i ty k Ježíši volat: "Ukaž mi svou dobrotu, ty jsi nitro milosrdenství, ty znáš soucit - tobě není jedno, že skomírám. Ty jsi mé milosrdenství, mé útočiště."
A Ježíšovo srdce se skutečně "zlomí" před neodbytnou prosbou slepce. Nabídka "co si přeješ?" má prostou odpověď: "Dej, ať vidím!" Na biblických postavách je sympatická jejich bezprostřednost, upřímnost. Podobně jako žalmisté, i Bartimeus vyslovuje právě to, co má na srdci. Jeho odpověď je prostá, ale zároveň plná víry. Jeho srdce je plné důvěry.
A přece právě na tomto místě můžeme "narazit" - nemodlili jsme se přece tolikrát… a nic se nestalo? Dokonce tak úpěnlivě, tak dlouho, s důvěrou… a stal se opak? Přesně to, co jsme "chtěli odvrátit"? Proč se Bartimeovi Kristus ukázal jako slitovný, a nám jako "neslitovný"? A přece: neplatí snad, že "Ježíš je stále stejný včera i dnes" - tedy stejně milosrdný včera jako dnes? A pokud nás zaráží, že "Ježíš evangelia" uzdravuje, ale dnes už nikoli (anebo mnohem méně), pak si připomeňme, že ani v evangeliu Kristus neuzdravoval všechny - a že někdy dokonce výslovně "nevyhovoval" přáním lidí (např. u Marka je zmínka, že Ježíš utíkal na pusté místo před lidmi, kteří ho hledali - 1,37-38). Jinými slovy - Ježíš je stále milosrdný, ale… někdy jedná tak, jindy onak. Někdy splní doslova naše přání, jindy nevyhoví… aby nám dal něco lepšího. Anebo nedává hned, aby čekáním rostla naše důvěra (sv. Augustýn).
Tak tedy - pokud mám skutečně víru, pak důvěřuji, že mi Ježíš může dát to, po čem toužím - a pokud nedá, tak přesto mám v něho důvěru… a proto se nenechám odradit nevyslyšením prosby… a důvěřuji mu, že on mi dá jiné dobré dary (lepší než to, co hledám). Protože on "neumí" jinak.
K aplikaci
1. "Návrat" je častým starozákonním tématem, jak se můžeš přesvědčit vyhledáním odkazů k Jer 31,8, uvedených v ekumenické bibli (jedná se o Dt 30,4; Ez 34,16; Iz 35,8-10). Po nalezení těchto míst se možná utvrdíš v tom, že je užitečné si vyhledat ty odkazy uvedené v Bibli - pak můžeš zařadit určité místo do širších souvislostí.
2. Kristus jako velekněz - nezvyklá představa, že? Aby tato představa byla pro tebe "méně nezvyklá", najdi rysy Krista - velekněze podle Žd 4,14-5,10.
3. Slova "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou" se stala tradiční modlitbou u východních křesťanů. Nejprve se trochu zamysli nad jejím obsahem… a pak si ji několikrát opakuj (nemusíš se modlit jen za sebe - můžeš i za jiné potřebné lidi).