1. čtení
Dan 12,1-3

¹Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, který nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize. ²Probudí se všichni ti, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky. ³Zbožní se budou skvět jako zář oblohy a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné obloze.

Kniha Daniel, která patří k nejmladším knihám Starého zákona, se řadí k apokalyptické literatuře. Proto jejím hlavním účelem je potěšit a posílit zkoušený a pronásledovaný Boží lid. V tomto duchu je třeba chápat i druhou část knihy (kap. 7-12), tvořenou proroctvími, v jejichž závěru stojí předpověď příchodu velkého knížete Michaela. Důraz není kladen na možnost věčné záhuby, ale spíše na odměnu věčného života pro poučené (prozíravé) a ty, kdo přivádějí druhé ke spravedlnosti.

Mezizpěv
Žl 15

Odpověď: Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší,
mně zachováváš můj úděl.
Hospodina mám neustále na zřeteli,
nezakolísám, když je mi po pravici.

Proto se raduje mé srdce, má duše plesá,
i mé tělo bydlí v bezpečí,
neboť nezanecháš mou duši v podsvětí,
nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.

Ukážeš mi cestu k životu,
u tebe je hojná radost,
po tvé pravici je věčná slast.

2. čtení
Žid 10,11-14.18

¹¹Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. ¹²Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se navždycky posadil po Boží pravici ¹³a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'. ¹⁴Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. ¹⁸Kde je odpuštění hříchů, není už oběť za hřích.

Z velikosti a jedinečnosti Krista-kněze vychází i velikost a účinnost jeho oběti, která byla přinesena jednou provždy a má moc zahubit hříchy celých dějin. Odtud plyne logický závěr, že již není zapotřebí žádných obětí (oběť mše není ve skutečnosti novou obětí, odlišnou od oběti Kalvárie, ale jejím zpřítomněním).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli obstát před Synem člověka. Aleluja.

Evangelium
Mk 13,24-32

Ježíš řekl svým učedníkům:

²⁴„V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, ²⁵hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. ²⁶A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. ²⁷Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.

²⁸Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. ²⁹Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. ³⁰Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. ³¹Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. ³²O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“

Ve 13. kapitole chce Marek ukázat, že v posledních časech se objeví antikristus a zároveň Syn člověka. Tento Syn člověka je vlastně ten, který, po odsouzení a ukřižování, se posadí po pravici Otce a přijde s nebeskými oblaky (14,62): ukřižovaný přijde ve slávě!

K hlubšímu porozumění textu

24-25 Nebe zasahuje do dění na zemi. Tím se završuje „doba zmatku“ a soužení. Změny na nebeských tělesech patří do apokalyptického žánru (viz Iz 13,10; 34,4; Joel 2,10-3,4). Ve Starém zákoně tyto okolnosti charakterizují den soudu, „den Hospodinův“. Je třeba poznamenat, že apokalyptický popis má na zřeteli také proměnu celého kosmu (na rozdíl od proroctví, které nezahrnuje tuto dimenzi).

26-27 Kulminující okamžik celého dramatu je zjevení Syna člověka. Oblaka, na kterých přichází, jej charakterizují jako nebeskou bytost náležící Bohu. Velká moc a sláva podtrhují jeho majestát – obklopen světlem se jasně odlišuje od temnoty a chaosu. Celý tento obraz je inspirován Dan 7,13-14 („Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc“). Příchodem Syna člověka se shromáždí všichni vyvolení. Na pozadí je myšlenka, že Boží lid je rozptýlen po celé zemi – na konci času bude opět sjednocen. Čtyři větry odpovídají starověkému obrazu světa. Výraz „od konce země až po konec nebe“ se vztahuje na všechny živé v okamžiku příchodu Syna člověka. Není to narážka na vzkříšení mrtvých. Žít se Synem člověka je tou evangelní perspektivou našeho života, jak potvrzují také jiné spisy (srv. 1 Sol 4,17; Zj 20,4).

28-29 Na otázku, kdy to vše nastane, se odpovídá přirovnáním (není to podobenství, protože tento posledně jmenovaný literární druh je vymyšleným vyhroceným příběhem). Je třeba se poučit z fíkovníku – rašící listy jsou neomylným znamením blížícího se léta. Toto přirovnání pochopíme na pozadí toho, že fíkovníku (na rozdíl od jiných stromů či rostlin stále zelených) na zimu opadávají listy – ty opět raší na jaře (toto období je velmi krátké). A tak jako pučící listy jsou znamením „nového období“, tak i předpovězené události jsou znamením nového času, příchodu Syna člověka. Na které události-znamení se přitom myslí? To je sporné (ve verších 6-13? Nebo 6-23? Nebo 14-23?), ale snad se navazuje především na v. 14 (stejná formulace ve v. 14 a 29, „až uvidíte“). Vystoupení antikrista bude definitivním ohlášením „konce“. Až toto vše nastane, bude blízko den soudu a záchrany.

30-31 Velké potíže působí věta „nepomine toto pokolení, dokud se toto vše nestane“. Znamená to snad, že Ježíš hlásal brzký konec světa (tak kolem roku 40)? Jak potom uvést tento verš v soulad s veršem následujícím, kde se hovoří o tom, že Syn člověka nezná dne ani hodiny? Nechceme-li připustit, že evangelista sestavil tento text bezmyšlenkovitě, pak musíme předpokládat, že slovní spojení „toto pokolení“ máme chápat v širším slova smyslu: takové pokolení (tj. zpronevěřilé a hříšné – Mk 8,38, nevěřící – Mk 9,19). A definitivní tečkou za tímto důrazným ujištěním je výrok „nebe a země pominou, ale má slova nepominou“. Tato slova jsou totiž kritériem při soudu (8,38).

32 Ani Syn o tom dnu neví: znamená to, že Ježíš je „menším Bohem“ než Otec? Tuto otázku si evangelium neklade. A dokonce můžeme tvrdit, že nezná ještě „dogmatické“ vyznání, že Ježíš je Bůh z Boha, rovný Otci. Markův výrok tedy máme pochopit tak, že Ježíš jako hlasatel neví o té hodině (řečeno pozdějším dogmatickým jazykem: Ježíš jako člověk). Bůh je tedy jediným pánem dějin, který vede jejich běh k definitivnímu naplnění.

Společné rysy prvního čtení a evangelia: Události bezprostředně předcházející konci dějin.

K úvaze

Vyhnali jsme ze svého života smrt… a ta se nám vrátila oknem, lépe řečeno televizí (v podobě násilí a brutality filmových scén). Neradi myslíme na svou smrt, a přece… je trochu pošetilé utíkat, zavírat oči před tou jedinou neotřesitelnou jistotou našeho života: že jednou zemřeme.

Ale snadno namítneme: a toto že má být obsahem naší zvěsti? Co je na tom „zvláštního“, křesťanského? Není to snad „jasný fakt“, který zná i nejzarputilejší ateista? A neřekl už Heidegger, že naše existence je „život-k-smrti“? Tyto námitky jsou zcela oprávněné: my nehlásáme, že smrt přijde a nemine nás, ale že po smrti… naše oči spatří Krista. V tom je ta novost evangelia. Na to nepřijdeme „filozofováním“! A proto ono Heideggerovo „život-k-smrti“ můžeme právem obměnit na „život-k-životu“: to je náš úděl, náš osud!

Co z toho vyplývá pro náš život? V latině se používal obrat „agas quod agis et respice finem“: dělej, co děláš (tj. dělej naplno, ne ledabyle s omluvou, že stejně všechno jednou skončí), a mysli na konec. A tím koncem není smrt (pak by znamenalo, že můžeme zanedbat svou odpovědnost za tento život a svět), ale život s Kristem. Vlastně tím skutečným závěrem našeho života není soud (to je jen „předposlední stanice“), ale společenství s Ježíšem – život v jeho blízkosti. A pokud máme před očima „tento konec“, pak zařídíme svůj život ne tak, abychom obstáli u soudu (čili abychom byli bezúhonní, plní dobrých skutků), ale abychom už teď žili s Ježíšem – protože potom bude právě toto celý náš pravý život! Jedná se o velkolepou budoucnost, a proto můžeme opakovat slova žalmisty:

„Můj podíl padl do rozkošného kraje, mám velikou radost ze svého dědictví! Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj věrný spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.“ (Ž 16,6.8-11)

K aplikaci

1. Co ve SZ znamená „spravedlnost“? A jak aplikovat ve tvém životě ono „přivést druhé ke spravedlnosti“ (v. 3)?
2. Jaké jsou účinky Kristovy oběti podle Žd 10,1-22?
3. Co se v tvém životě (v tvých prioritách) může změnit, pokud vezmeš vážně svůj „konec“?