1. čtení
Jer 33,14-16

¹⁴Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu. ¹⁵V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. ¹⁶Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Jeremiáš ohlašuje nástup nového krále pomocí dvou výmluvných symbolů: výhonku a jména. První symbol naznačuje zcela nový začátek, který je čistě darem od Boha. Na vyprahlé poušti lidstva (Iz 53), na suchém pařezu Davidovy dynastie (Iz 11) Bůh nechá vypučet zázrak spásy. Druhý symbol je jméno nového krále a jeho města: „Hospodin je naše spravedlnost“. V Jeremiášově době byl králem Sidkijáš („Hospodin je spravedlivý“), jenž byl v područí babylónské mocnosti. Ironickému jménu tohoto krále staví Jeremiáš do protikladu jméno krále spasitele, který se právem bude jmenovat „Hospodin je naše spravedlnost“. Tato spravedlnost nabízená unavenému lidu bude spočívat v plnosti pokoje a života.

Mezizpěv
Žl 24

Odpověď: K tobě pozvedám svou duši, Hospodine.

Ukaž mi své cesty, Hospodine,
a pouč mě o svých stezkách.
Veď mě ve své pravdě a uč mě,
neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.

Hospodin je dobrý a dokonalý,
proto ukazuje hříšníkům cestu.
Pokorné vede k správnému jednání,
pokorné učí své cestě.

Hospodinovo jednání je jen láska a věrnost
pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení.
Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí,
dává jim poznat svou smlouvu.

2. čtení
1 Sol 3,12-4,2

Bratři!

¹²Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. ¹³Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. ^4,1Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. ²Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše.

Nejstarší novozákonní spis (asi r. 51) je první list soluňské obci, kterou založil sám Pavel při své druhé misijní cestě (mezi roky 49-50). Hned na začátku listu Pavel připomíná jejich činnou víru a usilovnou lásku (1,3). I přes tak pochvalné svědectví nemají solunští věřící zůstat na místě, ale mají dál růst v této lásce. Pravá láska je totiž stálý pohyb k lásce ještě větší a hlubší. Tento růst je však především darem od Boha (v. 12), který přináší posilu a posvěcení (v. 13). Touto cestou mají jít vstříc Pánu, který jednou přijde ve slávě (v. 13).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Pane, ukaž nám své milosrdenství a dej nám svou spásu! Aleluja.

Evangelium
Lk 21,25-28.34-36

Ježíš řekl svým učedníkům: ²⁵„Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; ²⁶lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. ²⁷A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. ²⁸Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. ³⁴Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání jako léčka; ³⁵přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. ³⁶Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“

Kontextem této evangelní perikopy je řeč o konci světa a o slavném příchodu „Syna člověka“ (viz Dan 7,13-14). Před tímto příchodem svět prožije bouřlivé změny, které poruší celkovou rovnováhu vesmíru a uvrhnou jej do prvotního chaosu (Gn 1,2). A právě během těchto hrůzných úkazů nemají Kristovi učedníci podlehnout strachu a skleslosti, ale mají nabrat novou odvahu a „zvednout hlavu“. Tento symbol poukazuje na to, že končí období ponížení a pronásledování, kdy církev musela mít „skloněnou hlavu“. Cesta k překonání všech zkoušek vede skrze bdělost (do protikladu k ní je postavena nestřídmost - v. 34) a vytrvalou modlitbu.

K hlubšímu porozumění textu

25-26 Nebe zasahuje do dění na zemi. Tím se završuje „doba zmatku“ a soužení. Změny na nebeských tělesech patří do apokalyptického žánru (viz Iz 13,10; 34,4; Joel 2,10-3,4). Ve Starém zákoně tyto okolnosti charakterizují den soudu, „den Hospodinův“. Je třeba poznamenat, že apokalyptický lit. druh má na zřeteli také proměnu celého kosmu (na rozdíl od proroctví, které nezahrnuje tuto dimenzi). Předtím však dojde k převrácení stvořeného řádu, k návratu do původního chaosu (který vládl před stvořením – podle Geneze na začátku byla země pustá a prázdná, stvoření se děje oddělením, tj. vnesením řádu).

27 Kulminující okamžik celého dramatu je zjevení Syna člověka. Oblaka, na kterých přichází, jej charakterizují jako nebeskou bytost náležící Bohu. Velká moc a sláva podtrhují jeho majestát – obklopen světlem se jasně odlišuje od temnoty a chaosu. Celý tento obraz je inspirován Dan 7,13-14 („Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc.“).

28 Právě během těchto hrůzných úkazů nemají Kristovi učedníci podlehnout strachu a skleslosti, ale mají nabrat novou odvahu a „pozvednout hlavu“: vždyť se blíží jejich vykoupení (=osvobození)!

34-36 Eschatologická řeč je završená výzvou k bdění a modlitbě. Bdění je opakem „spánku“, tj. stavu srdce zatíženého (nestřídmostí, starostmi, opilstvím) a necitlivého. Výzva k svobodě od přílišných starostí zrcadlí jiný Lukášův úryvek, Lk 12,22-23 („Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je vždycky víc než pokrm a tělo než oděv.“). Důvodem bdění je příchod Syna člověka – znenadání, bez „ohlášení“, jako léčka (připravená na kořist, která nic netuší). Tím bděním se nemyslí „modlitba v noci“, ale postoj čekání s očima upřenýma na přicházejícího Krista.

Bdění jde ruku v ruce s modlitbou. Zde Lukáš opět podtrhuje téma modlitby, tentokrát zařazené do eschatologické řeči: důraz se tak přesouvá z eschatologické budoucnosti („až přijde Syn člověka“) na současnost („v každé době se modlete“).

Společné rysy čtení a evangelia: Kristův příchod na konci času.

K úvaze

Co chvíli mají zazvonit. Poslední úpravy stolu s bohatou nabídkou vybraných pochoutek: „Nechybí tu ještě něco?“, usilovně přemýšlíme. Pak se podíváme ještě jednou do zrcadla. Najednou se ozývá křik z dětského pokoje: „Mami, pojď sem!“. „Nemůžu, čekáme návštěvu“. „Potřebuji tě“, ozývá se jemný hlásek. „Ne, teď ne!“. A nervózně se díváme na hodinky: „Kde jsou, už tu dávno měli být!“ Minuty ubíhají, zvonek stále mlčí. Vezmeme do ruky program televize: „Že bychom se mezitím na něco podívali, než přijdou?… Aha, toto je zajímavé!“ Zapneme televizi, chvíli u ní sedíme… než zjistíme, že ani nesledujeme děj, jen tak bezmyšlenkovitě a tupě hledíme na obrazovku – a přitom v duchu trochu nadáváme, kde vůbec jsou, proč mají takové zpoždění. „Co se jim mohlo stát? Nezavoláme, jestli vůbec přijdou? Nezapomněli na to?“

Kolikrát jsme zažili takovou situaci? Čekáme na někoho, a přitom nemáme vůbec myšlenky na to, abychom „zaplnili zbytečný čas“ zábavou nebo jiným zaměstnáním. „Zbytečné čekání“ nás zcela naplňuje, pohlcuje. Vždyť má přijít drahá sestra, kterou jsme tak dlouho neviděli! A jak nazvat to, co v takovém případě prožíváme? Adventem! To je přesně to, co se snažíme „tak neumně zahrát“ v liturgii před Vánocemi. Čekáme na Ježíše, ano, má přijít, neotálí, nezpozdí se, nemusíme se znejistěle „křečovat“, jestli náhodou „nezapomněl“ – ale přitom… nikde. Kde je? Ale mám-li žhavou touhu ho vidět, pak „jsem celý bez sebe“, nedám se naplnit nějakými náhražkami (tak jako nás televize nebaví, když co nevidět má přijít návštěva). Nemám chuť ani energii se zabývat jinými záležitostmi – to nejdůležitější je… že má přijít! Konečně!

Samozřejmě že čekání na Krista neznamená… dát výpověď v práci, přestat doma vařit a pomáhat dětem s úkoly… Taková „nedbalost“ by nebyla dobrou přípravou na tu návštěvu všech návštěv. Spíš... nenechat se pohltit a zaplnit tím, co se v našem životě děje. To nejdůležitější… má teprve nastat!

K aplikaci

1. Pomocí biblického slovníku urči význam slov „právo“, „spravedlnost“. A nezapomeň, že pro nalezení takového významu je nejvíc směrodatný nejbližší kontext.
2. Verše 12 a 13 jsou krátkou, ale hutnou modlitbou. Nejprve si trochu promysli její obsah, a pak se ji pomodli za sebe… a za ty, kteří ti leží na srdci.
3. Čekat na Krista… to zní poněkud abstraktně, že? Jak to specifikovat? A jaké konkrétní důsledky (čekání) vyvodit pro svůj život?