1. čtení
Bar 5,1-9

¹Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se ozdobou věčné slávy, kterou ti dává Bůh. ²Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. ³Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas. ⁴Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: “Pokoj spravedlnosti” a “Vznešenost Boží bázně”. ⁵Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své syny, kteří se shromáždili na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! ⁶Neboť vyšli z tebe pěšky, vedeni od nepřátel, ale Hospodin je přivede k tobě nesené se slávou jako na královském trůnu. ⁷Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. ⁸Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele, ⁹jenž se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlností, která z něho vyprýští.

Kniha Baruchova nás uvádí do doby babylónského zajetí. V uvedeném úryvku, který patří do její závěrečné části, prorok těší vyhnance přislíbením brzkého návratu domů. K líčení slávy tohoto návratu prorok používá obrazy a symboly převzaté ze svatební oslavy. Izrael má odložit “roucho své žalosti”, kterým vyjadřoval svůj vnitřní smutek, a má obléknout “ozdobu věčné slávy” (Iz 52,1) a “roucho spravedlnosti”, tj. spásy. Znamením nové důstojnosti je také koruna (v. 2) a nové jméno (v. 4). Tento návrat bude dokonce slavnější než návrat po vyjití z Egypta (v. 6-9). Tato přislíbení se definitivním způsobem naplní v mesiánské době návratem všech vykoupených k Bohu.

Mezizpěv
Žl 125

Odpověď: Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce,
byli jsme jako ve snách.
Tehdy naše ústa byla plná smíchu
a jazyk náš byl plný jásotu.

Tehdy se říkalo mezi pohany:
“Velkou věc s nimi udělal Hospodin!”
Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin,
naplnila nás radost.

Hospodine, změň náš osud,
jako se mění údolí jihu země.
Kdo sejí v slzách,
žnouti budou s jásotem.

Vycházejí s pláčem,
když nesou semeno k setí:
přijdou však s jásotem
a přinesou své snopy.

2. čtení
Flp 1,4-6.8-11

Bratři!

⁴Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. ⁵Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. ⁶Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. ⁸Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně toužím láskou Krista Ježíše. ⁹A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, ¹⁰abyste dovedli správně volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, ¹¹s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.

Uvedená část je svědectvím o hluboce lidském vztahu apoštola ke křesťanům ve Filipech: s radostí za ně prosí (v. 4) a vroucně po nich touží láskou Krista Ježíše (v. 8). Pavel vděčně připomíná jejich aktivní nasazení při šíření evangelia (v. 5) a zároveň vyjevuje svoji touhu, aby pokročili dál na této cestě za Kristem: proto prosí o růst jejich lásky. Pravá láska je základem a zdrojem “rozpoznání” těch skutků, které jsou skutečně k Boží chvále (v. 9-11). Takové skutky jsou však především dílem Božím (v. 6) a jsou vykonané ve spojení s Ježíšem Kristem (v. 11).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každý člověk uzří Boží slávu. Aleluja.

Evangelium
Lk 3,1-6

¹V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, ²za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. ³Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. ⁴Tak je psáno v knize proroka Izaiáše: “Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! ⁵Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! ⁶A každý člověk uzří Boží spásu.”

Evangelní čtení je součástí vyprávění o činnosti Jana Křtitele před Ježíšovým veřejným vystoupením (Lk 3,1-20). První dva slavnostní verše zařazují tyto události do rámce světových dějin, aby se naznačil jejich univerzální a světový dosah: proto jsou jmenováni představitelé politické a náboženské moci. Ježíšův předchůdce dostává své povolání na poušti, která je už ve SZ místem setkání s Boží milostí. Pak začíná vyzývat k obrácení a ke křtu, které jsou přípravnými kroky na Pánův příchod. Tzv. Janův křest nepřinášel odpuštění (Sk 19,1-7), protože byl jen prorockým znamením eschatologického očištění (Ez 36,25n.), které přinese všem Boží spásu (v. 6) skrze životodárného Ducha (Mk 1,8).

K hlubšímu porozumění textu

1 Máme tu nový úsek Lukášova evangelia, obsahující Ježíšovo veřejné vystoupení. Nejprve se ovšem pojednává o Janu Křtiteli, který připravuje cestu přicházejícímu Pánu. Jan není pouze předchůdcem Páně, ale také postavou, která stojí na přechodu dvou etap: “období až po Zákon a Proroky” a období Ježíšova. Záměrem této perikopy je ukázat na Jana jako na toho, který zahajuje dobu spásy.

Datování Janova vystoupení není zcela jisté, ale skoro všichni vykladači se shodují na srpen/září roku 28-29 po Kristu. Lukáš tu jmenuje různé oblasti, které spadaly pod pravomoc údělných knížat: Iturea a Trachonitis (v severní části Zajordání, u hranic se Sýrií, jižně od Damašku), Abiléna (severozápadně od Damašku).

2 Není jednoduché rozluštit, co Lukáš míní označením “velekněz”. Velekněz mohl být jen jeden – a tu jsou jmenováni dva! Vyřešení záhady může být prosté: bývalý velekněz užíval nadále toto označení (čestné, ve smyslu “emeritní velekněz”). A uvedením obou velekněží Lukáš vyjádřil, že židé byli v té době pod silným vlivem těchto dvou postav. A v tomto kontextu se odehrává povolání Jana Křtitele. Zatímco Marek se omezuje pouze na konstatování, že Jan kázal na poušti, Lukáš předesílá, že tato činnost je plodem Božího povolání. Použitá formulace (“stalo se slovo Boží k…”) má své kořeny už ve SZ: viz povolání Jeremiáše a Izajáše (povolání Jana Křtitele se tak dává do vztahu k povolání jiných proroků – Jan pokračuje v jejich linii jako zvěstovatel Božího slova). Pokud je pravdou, že Jan Křtitel byl členem kumránské komunity (žijící na poušti), pak toto Boží oslovení znamenalo přetržení vztahů s tímto sektářským společenstvím.

3 Ačkoli je křest Janův “na odpuštění hříchů”, Lukáš jasně odlišuje tento křest (řecky baptisma, ponoření) od křtu v pravém slova smyslu, přinášejícího dar Ducha (3,16; Sk 18,25). Janův křest je na odpuštění hříchů v tom smyslu, že se jím zahajuje období Ježíšovo, vyznačené odpuštěním. Křest hlásaný Janem je inspirován nejspíš obřady umývání, které byly praktikovány v kumránském společenství.

4-6 Co se myslí tou cestou, která se má připravit? Obrácení.

“Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí.” Bylo by velkým překroucením textu vykládat tato slova duchovně jako “zasypání údolí zakomplexovanosti”, “srovnání hor pýchy a povýšenosti”. Je zřejmé, že evangelista nemohl takto chápat Janovo hlásání. Srovnání hor a zasypání údolí je jen rozvedením obrazného “připravte cesty Pánu” (tímto rozvedením je Janova výzva “připravte cestu Pánu” plastičtější a důraznější). Nesmíme alegorizovat jednotlivé prvky (údolí, hory, pahorky, cesty křivé a hrbolaté) – koneckonců jen s velkými těžkostmi bychom našli domnělý symbolický význam těchto prvků.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Nová cesta (v prvním čtení pro Izraele, v evangeliu pro přicházejícího Boha – v zásadě se však jedná o totéž), díky které člověk může dojít k místu setkání s Bohem.

K úvaze

Otázka na tělo: těšíš se doopravdy na setkání s Kristem? Asi moc ne, že? Proč? To je jednoduché: Ježíše znáš (a známe) tak málo! Jak se můžeme těšit na někoho, koho osobně neznáme, koho jsme nikdy nepotkali tak jako jiné lidi! Těšíme se vždycky na někoho, kdo je nám sympatický, blízký, příjemný. Těšíme se na toho, s kým je nám dobře – protože se cítíme “jako doma”, uvolněni, bez křeče a zábran. My lidé potřebujeme učinit osobní zkušenost, setkat se s druhým. A kdo z nás se může “pochlubit” takovou zkušeností s Ježíšem? A pak není divu, že se na něj nemůžeme kdovíjak těšit!

Bez studu si můžeme přiznat, že se těšíme spíš na návštěvu dlouholetého přítele než na Krista. Nemusíme být v rozpacích, když uznáme, že je nám tak příjemně v blízkosti takového člověka… Klidně si to přiznejme… a přiznejme si také to, že “je to tak dobře”, že s takovým člověkem jsme tak rádi! Ano, vždyť všechno autenticky lidské (přijetí, objetí, pohlazení, pozorné naslouchání, vcítění se) je… Boží! Právě skrze druhé lidi můžeme už teď poznávat a zakoušet (a to je velmi důležité – my lidé potřebujeme zakoušet) Boží přijetí. Toto objevil už sv. Augustin: “Bůh je všechno pro tebe. On je všechno to, co miluješ”. Všechno to, co milujeme, je vlastně samotnou Boží dobrotou (vylitou ve stvoření). Takže když toužíme po blízkosti dobrého přítele… toužíme vlastně po přítomnosti Boží. To dobré, co prožíváme v autentickém vztahu, je předchutí toho, co jednou naplno prožijeme s Bohem… až ho uvidíme tváří v tvář. A není tedy tak úplně pravda, že se skoro nikdo netěší na Krista. Spíš platí: všichni se na něj těší.

A tak kdykoli jsme “celí nadšení”, že se můžeme setkat s milovanou osobou… těšíme se (nevědomky) na setkání se samotným Bohem. Vždyť “Bůh je všechno to, co miluješ” – a ještě skvělejší!

K aplikaci

1. Tato slova jsou určená právě tobě! Nahraď oslovení “Jeruzaléme” svým jménem, přečti si pomalu celý text. A aby sis ještě víc vychutnal tato slova, zapoj i svoji fantazii a představ si to, co prorok předpovídá.
2. Verše 9-11 jsou někdy označovány jako “neomylně vyslyšená modlitba”. A tak proč se ji nemodlit za sebe… a pak za další lidi, na kterých ti záleží?
3. Vzpomeň si, na koho ses naposledy skutečně těšil. Proč? Co ti “dává” blízkost toho člověka? A nakonec si uvědom, že zrovna takový je Kristus… a ještě víc!