1. čtení
Jer 17,5-8

⁵Toto praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! ⁶Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. ⁷Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! ⁸Je jako strom, který je zasazen u vody, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roce nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“

Tento text v zásadě nepřináší nic nového: je totiž zcela pochopitelné, že bez Hospodina (bez důvěry v něj) člověk prožívá jen smrt a prázdnotu. A s Hospodinem naopak neutuchající život, tak jako jsou „neutuchající“ proudící životodárné vody potoka. Přestože základní poselství je „zřejmé“, nové je plastické a obrazné vyjadřování.

Mezizpěv
Žl 1

Odpověď: Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní,
nepostává na cestě, kudy chodí hříšní,
a nezasedá ve shromáždění rouhačů,
ale má zalíbení v Hospodinově zákoně
a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.

Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů,
ve svůj čas přináší ovoce,
listí mu nevadne
a daří se mu vše, co koná.

Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak:
jsou jako pleva rozvátá větrem.
Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých,
ale cesta bezbožných skončí záhubou.

2. čtení
1 Kor 15,12.16-20

Bratři!

¹²Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? ¹⁶Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. ¹⁷A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, ¹⁸a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. ¹⁹Nemáme-li v tomto životě nic jiného než pouhou naději v Krista, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. ²⁰Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.

Ježíšovo vzkříšení není „pouhou pravdou víry“, ale existenciální výpovědí, tou nejdůležitější zprávou. Přináší totiž revoluci do lidského uvažování: živou naději ohledně „věrných zemřelých“, jistotu o našem novém životě s Bohem.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Radujte se a jásejte, praví Pán; máte totiž v nebi velkou odměnu. Aleluja.

Evangelium
Lk 6,17.20-26

¹⁷Když Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. ²⁰Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. ²¹Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. ²²Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. ²³Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali vaši předkové k prorokům. ²⁴Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. ²⁵Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. ²⁶Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům.“

Zatímco Matouš podává spiritualizovaná blahoslavenství, Lukáš podtrhuje fyzickou nouzi – přesto ani u něj nejsou jednoduše blahoslaveni ti, kdo trpí, ale ti, kdo zároveň následují Krista, jak vyplývá z úvodu (20: Ježíš řekl blahoslavenství učedníkům) a ze závěru (22: příkoří kvůli Synu člověka). „Ne všichni chudí jsou tedy blahoslavení, protože chudoba je sama o sobě čímsi nelišným. Můžeme se totiž setkat s dobrými i zkaženými chudými“ (Ambrož). „Ani chudoba ani bohatství o sobě nepředstavují určité dobro, protože všechno závisí na našem úmyslu“ (sv. Jan Zlatoústý). K docílení výraznějšího kontrastu se objevují i protikladná běda.

K hlubšímu porozumění textu

Struktura blahoslavenství je neměnná: označení „blahoslavený“, skupina lidí s určitým postojem, odpovídající přislíbení-dar.

Blahoslavení: výstižněji by se to dalo přeložit jako „šťastní“. V NZ se tento pojem používá pro označení jedinečné radosti prýštící z účasti na Boží spáse, jak vysvětluje rozvedení posledního blahoslavenství v Mt 5,12: „radujte se a jásejte“. Blahoslavení jsou ti, kdo jásají a plesají, protože mohou prožívat naplnění Božích slibů, příchod Božího království.

Blahoslavenství jsou radostnou zvěstí v nejsilnějším slova smyslu: zvěstují radost největší a nejskutečnější, protože darovanou Bohem. Prozrazují, že Ježíšovo hlásání je především radostnou zvěstí. Kristus přišel hlásat plnost radosti: nejen hlásat, ale i darovat (srv. Jan 2,1-11: zázrak v Káni, dar vína jakožto symbol radosti). V blahoslavenstvích vidíme naplnění příslibu z Iz 61,1: „Pán mě poslal hlásat radostnou zvěst chudým“ (a právě první blahoslavenství je určeno chudým, 6,20). Bylo by špatné vidět v těchto slovech především mravní nárok: na prvním místě se zde zvěstuje radost, která je Božím darem. Je sice pravda, že tato radost je přislíbena lidem splňujícím určité požadavky, nicméně tyto nároky nejsou výslovně přikazovány: mravní požadavek tedy ustupuje radostné zvěsti.
Společné rysy prvního čtení a evangelia: Blahoslavenství určené těm, kdo mají oporu v Bohu.

K úvaze

„Kdo chce moc, nemá nic“ – toto ponaučení zaznívá na konci jednoho pohádkového příběhu o Krakonošovi. A zdá se, že to odpovídá i evangelní „logice“: kdo chce moc, nakonec zůstane s prázdnou („běda vám, bohatí“). Bohužel takový výklad není zcela povedený. Paradoxně totiž platí opak: kdo chce mít nejvíc, nakonec bude mít všechno. A není to překroucení evangelia? Zdaleka ne. Vždyť blahoslavenství neplatí pro ty, kdo jsou „pouze“ chudí, ale pro ty, kdo především následují Pána (jako chudí). Proč? Protože mu chtějí být blízko. Proč? Protože poznali, že u něj „je největší bohatství“. A proto mohli odhodit veškerý zatěžující balast, aby mohli lehkým krokem následovat Dárce všeho dobrého. Jak by mohli stačit jeho krokům, pokud by si s sebou tahali těžký majetek? Jejich Mistr byl stále na cestě, a proto si nemohli dovolit „tahat“ s sebou velký baťoh.

Jejich putování za Mistrem, jejich „lehká výbava“ na cestu je pro nás symbolem toho, že pokud chceme kráčet za Kristem, musíme „zlehka“: nejen bez vnitřní „připoutanosti“ k majetku, ale s vnější lehkostí. Co to znamená? Někdy objevíme, že je třeba „nechat na cestě“ určité věci, které nám brání jít. Pocítíme, že je nutné se zbavit nějakého těžkého břemene – a jak se toho nevzdat, pokud víme, že právě toto je cesta k pravé radosti?

Odhoďme „směšnou“ touhu mít toho hodně, a tak si zabezpečit život. Buďme velkorysí – chtějme toho nejvíc, chtějme poznat Krista – a být mu blízko. Mít tak „megalomanskou“ touhu není určitě „lidské“, ale Boží. A proto nezbývá než prosit… o takovou velkodušnost.

K aplikaci

1. Proč si „živě“ nepředstavit to, co Jeremiáš popisuje? A pak si představit, že podobně na tom mohu být já, pokud…

2. Kdybys měl „doplnit“ Pavlova slova o důsledcích vzkříšení pro náš život, co bys doplnil? Co bys o tom pověděl „na svědectví“ těm, kdo hledají Krista?

3. Parafrázuj Lukášova blahoslavenství… a otevři své srdce, aby tě nově zasáhla.